Vydání: 2018/17 Kardinál Josef Beran už je doma, 24.4.2018

Nedávno jsem na internetu komunikoval s ženou, kterou jsem před dvaceti lety o Velikonocích křtil. Účastní se mise Lékařů bez hranic. Před Vánocemi jsem hovořil s maminkou, která se stará o své dvě postižené a dvě zdravé děti. Byly pokřtěny společně o Velikonocích. Nežijí ideálně podle všech přikázání a představ nás, kteří se pokládáme za spravedlivé. Ale jejich život přináší ovoce, které Bůh chce od těch, kdo přijali Ježíše jako svého Spasitele. Položil jsem si těžkou otázku, která je otázkou nás všech: „Co nás dělá účastnými tajemství věčného života, které nám nabízí vzkříšený Ježíš?“
Mnohokrát jsem slyšel při přípravě na poslední rozloučení, že člověk, který zemřel, nežil plně spojen s Ježíšem a s jeho mystickým tělem – církví, ale že byl dobrým člověkem. Stačí to?
Ježíšova slova o tom, že je „pravý vinný kmen“, z něhož vyrůstáme, jsou doplněna výrokem, že „každou (ratolest), jež nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více“. Papež Benedikt XVI. k tomu píše: „Očista a plody patří k sobě; jen skrze pročišťování Bohem můžeme vydávat plody ústící v eucharistické tajemství a vedoucí k svatbě, která je cílem dějin. Plody a láska patří k sobě: pravými plody je láska, prošlá křížem, pročišťováním od Boha.“
Nám, praktikujícím katolíkům, hrozí nebezpečí postoje: „Chodím do kostela každou neděli, pracuji jako dobrovolník, starám se o rodinu… Žiji svůj život tak, jak nejlépe dokážu.“ Navenek je vše v pořádku. Když se ale obrátíme k Bohu čelem a přizveme ho do našeho života, do našich poklesků, starostí nebo strachů, můžeme zjistit, že vyznání při mši svaté „nekonám, co mám konat“ nás usvědčuje, že se spoléháme pouze na své síly a v praxi života nepočítáme s mízou Ducha Svatého, který má proudit naším životem jako nový život darovaný Kristem. Ježíš říká: „Můj Otec je vinař.“ Vinař musí ratolesti čistit, ořezávat. Opravdu máme odvahu nechat se zbavit všeho, co brání, abychom přinášeli více ovoce lásky než doposud? Dokážeme si přiznat, že bohatství života (materiální, duševní i duchovní) nás zavazuje k tomu, abychom se aktivně dělili s těmi, kteří žijí v nedostatku?
Dobro života, láska, je plodem, který člověka činí schopným vstoupit do přítomnosti Boží. Avšak to, co posvěcuje svět, je láska nadpřirozená, očištěná žárem utrpení. Láska, která se ukazuje na kříži, život, který se zcela dává. Láska, která nehledá vlastní štěstí, ale obdarovává druhé životem. Čisté „ano“ víry (píše Benedikt XVI.), která se nechá obdarovat z pramene, jenž tryská do života věčného. Láska, která nezůstává jen u zbožných frází, nýbrž se naplňuje v konkrétních skutcích všedních dní navzdory suchopáru života. Jen tak objevíme dobro, které zůstává navěky.