Vydání: 2020/11 Sedm let nástupcem sv. Petra, 10.3.2020

Ježíš musel být opravdu hodně unavený, když evangelium říká, že „se posadil tak, jak byl“. A přece neztratil zájem o druhé a hlad a únava byly překonány vnitřním štěstím z plnění vůle Otce, jak prozradil apoštolům: „Můj pokrm je činit vůli mého Otce.“ Ježíš mluví s tou ženou bez pohrdání, ačkoli velmi dobře ví, jaký byl její dosavadní život. Pravděpodobně šla pro vodu za poledního parna proto, že se nechtěla s nikým potkat, neboť jí lidé pohrdali. Ježíš překračuje všechny lidské předsudky: nadřazenost muže nad ženou, Žida nad Samaritánem, spravedlivého nad hříšníkem.
Svým oslovením ji vede od žízně těla k tomu, aby si uvědomila žízeň své duše. Vede ji až k nejbolavějšímu místu v její duši s šetrností dobrého lékaře. Ukazuje jí, že její chyba není v tom, že hledá štěstí, ale že je nehledá v Bohu – nic jiného a nikdo jiný neukojí žízeň duše! Ježíš jí přinesl spásu. A ona se od té chvíle stává apoštolkou druhých. Takové plody přineslo to překonání únavy!
Ona žena připomíná velmi věrně i dnešního člověka, který už rozkopal všechny meze přikázání a hledá tam někde živou vodu, člověka uštvaného starostmi o vlastní pohodlí a úzkostí, aby je neztratil. Také pro naši dobu platí, že jídlem a pitím a všemi ostatními požitky těla se hlad a žízeň duše neukojí. Živá voda, kterou nabízí Ježíš, je víra, jež dává vztah k Otci – žít v duchu a v pravdě, poslouchat Boha jako děti Otce. To je náš přínos lidem kolem nás v jejich hledání a utváření nové společnosti.
Jediným rozhovorem dokázal Ježíš vrátit sebeúctu a dát smysl životu samařské ženě unavené neuspořádaným životem i každodenními povinnostmi a těžkostmi a napojit její duši živou vodou. Otevřel její nitro víře. Na každého z nás čeká Ježíš na některém místě, u studny, která sama o sobě nemůže odstranit žízeň naší duše, aby i nám znovu otevřel pramen živé vody a vrátil naší víře svěžest první lásky. Uděláme si pro něj čas?