HOMILIE: Já jsem vzkříšení a život

Vzkříšení Lazara je posledním a největším znamením, které Ježíš vykonal za svého veřejného působení. On jediný ví, co ho v Jeruzalémě čeká, ač to vícekrát předpovídal. Slova – „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, bude žít, i kdyby zemřel. A nikdo, kdo věří ve mne, neumře navěky“ – jsou adresována každému člověku až do konce času. Tato slova Ježíš potvrdil v Jeruzalémě. Vzkříšení a život nejsou tedy vzdálenou nadějí, nýbrž jistotou, kterou Ježíš přesvědčil ženu Samaritánku u studny i slepého od narození, jemuž blátem potřel oči a přikázal mu umýt se v rybníku Siloe.
Na Ježíše už je vydán zatykač. Marta a Marie znají přesné místo, kde se Ježíš skrývá. Patří k Ježíšovým nejvěrnějším a nejspolehlivějším přátelům. Proto se na něj s důvěrou obrací, když nemoc ohrožuje Lazarův život: „Tvůj přítel Lazar je nemocen!“ – „Přijdu a uzdravím ho!“ Kéž bychom měli vždy tak důvěrný vztah k Ježíši, že by nebylo třeba více slov! Musíme ovšem počítat s tím, že Ježíš klade na své přátele velké nároky. Nechá je trpět, a Lazara dokonce zemřít. Bude to však požehnané utrpení. „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím, že ať bys požádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá,“ řekla Marta Ježíšovi. Její srdce jí napovídá, že tam, kam přijde Ježíš, není nikdy nic ztraceno. On jí odpoví: „Tvůj bratr vstane.“ Marta reaguje jakoby větou z katechismu: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Následují Ježíšova slova: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Tato naléhavá otázka dovede Martu až k vyznání: „Ano, Pane, já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ Teď už Ježíš může vyslyšet prosbu svých přátel. U hrobu především děkuje Otci, že mu připravil tuto příležitost, aby přítomní uvěřili, že ho Otec poslal. Dříve, než oslaví Otce, slaví jej svým synovským díkůvzdáním.
Ježíš nevykonal tento zázrak pouze a hlavně z přátelství a náklonnosti k Lazarovi a jeho sestrám, ale navázal na jejich víru, důvěru a oddanost, která dovedla překonat i zklamání, že se všechno neodehrává tak, jak čekali. Zapojil je do oslavy Otce a dal jim účast na svém poslání. Když byl Lazar vzkříšen z mrtvých, mnozí lidé uvěřili. Tak se stalo utrpení Ježíšových přátel účastí na budoucím utrpení Mesiáše. Také my se přijetím každého kříže stáváme Ježíšovými spolupracovníky na díle vykoupení. I když se židé rozhodli Ježíše zabít a uvažovali i o zabití Lazara, dům v Betánii byl i v posledních dnech před Ježíšovým utrpením útočištěm. Byli jeho přáteli na život a na smrt.
Nedomnívejme se, že Kristův příslib nového života musíme prožít jen nad hrobem někoho drahého. Dostatečnou příležitostí je i postní doba. Prožít zodpovědně postní dobu, k níž patří i svátost smíření, je zárukou pravé velikonoční radosti.
Jeden známý teolog na otázku, proč je křesťanem, odpověděl: Jsou i jiná učení, možná líbivější a atraktivnější než křesťanství, ale neřeší otázku smrti. Tu poctivě řeší jen křesťanství. Proto jsem křesťanem. Neřeší ji ovšem jen učení, ale osoba, Bohočlověk Ježíš Kristus, který o sobě prohlašuje: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, bude žít, i kdyby zemřel. A každý, kdo věří ve mne, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ Ježíš neříká, já mám život, ale já jsem vzkříšení a život. Být Ježíšovým přítelem jako Lazar a jeho sestry znamená být napojen na dárce života, na Otce, s nímž je Syn jedno. Od tohoto spojení nás nemůže odloučit ani tělesná smrt, kterou budeme muset projít a musel ji znovu protrpět i Lazar.