Ježíš malomocného uzdravuje, třebaže ví, že jeho „božský zásah“ záhy rozhlásí horlivě do světa. Ježíš nedává milost tehdy, až sezná, že budeme dokonalí ve svém křesťanství. On uzdravuje, neboť ví, že i když následně leccos popleteme, jeho zásah bytostně potřebujeme. Přišel pro nemocné, nikoli pro dokonalé či zdravé. To nás nepřivádí ke kalkulu či vynucování si, že Pán vždy „dává“, ale k milé odkázanosti na něho.
Vydání: 2018/6 Poutní místa národními památkami, 6.2.2018
Obdobně: Proč leckteré důvěrné projevy křesťanské spirituality nemůže církev ihned a komukoli zveřejnit? Protože nejsme jejími adresáty automaticky a hned zralými. Ústa jsou orgánem lásky: patří jim slovo, úsměv a také pláč, zpívání i polibek. K tajemství propojení srdce a úst patří také umění ochrany krásy a růst vzájemné úcty. Jsou ústa, jež tajemství nepřinášejí, neboť příliš ukazují na sebestřednost – jako vyšňořená pěna, a jsou zase ústa, jež vynášejí na povrch to, co právě odpovídá zralé vnitřní jakosti.
Dodejme příklad. Ohlašuje-li manžel manželce slovy Písma závažná Boží tajemství s umravňující dikcí, zrelativňuje i Písmo samotné. Přijetí slova předpokládá připravenou otevřenost. Rovněž přijetí Pánova uzdravení vyžaduje celkovější odkázanost na něm. I ta nejpotřebnější stanoviska Ježíšova života, závratná Boží tajemství, nemůžeme ohlašovat – v domnění, že to konáme s dobrou vůlí – ve zhuštěné podobě, všechna najednou a bez odstupňovaného rozlišení.
Nikdo netuší, co jsme vlastně uložili „dynamitu a zápalných šňůr“ do svého pozdějšího života! A přesto svátost smíření, oceán milosrdenství, rozbušky ničí. Nejenže řeřavé eventuality nenastanou, drolící kombinace umlknou, ale též to, co jsme doopravdy pokazili, se opět upraví a promění – Božím zásahem.
Existuje v duchovním životě rovněž téma důsledné knižní prozřetelnosti, že totiž texty, které k nám připutují, uzdravují v pravý čas – uprostřed trosek našich vlastních programů. Podobně slova od lidí, jež jsme zatím nebrali vůbec vážně. Dobrá kniha nejen poučuje, ale hlásá hodnoty povzbudivě. A přesto řeč o „prozřetelnosti“ nespočívá v tom, že jsme schopni odhadnout tu správnou chvíli: kdy nebudeme vyslovovat to, do čeho jsme doposud duchovně nedorostli; že nebudeme chrlit na nejbližší i vzdálené přehršel citátů; že nedáme dětem knihy, které zatím ani sami nejsme schopni strávit.
Upřímné vyhodnocení „hlásání“ nás nenabádá k nepřiléhavé opatrnosti nakonec nic nevyslovit, ale k umění souběžnosti naší mluvy s jediným Slovem, s Ježíšovým životem. I když jsme obdrželi slovo (od knihy, od druhého) jakoby v nepřipravený čas, Bůh ve své prozřetelnosti se do nás již nesmazatelně obtiskl. Ježíš přijímá vše, co tiše a trpělivě vyhodnotíme. Abychom svobodně ve svém srdci tančili na oslavu Boha a neměli dojem, že při naší stávající radosti Bůh zatahuje žaluzie, neboť se k našemu tanci nepřiznává, je potřebné se vždy vystavit Božím zásahům. Pak může být naše hlásání i jeho zpřítomňujícím se slovem. On smí vždycky přijít, a my pak dorůstáme do nesnadné věty: Ježíši, dělej si se mnou, co chceš. Je to pořád v náš prospěch.
