O druhé a třetí neděli adventní stojí před námi vždy postava Jana Křtitele, a tak rok co rok čteme o jeho vystoupení a působení na judské poušti. Je to právě on, předchůdce Páně, který nám má být uprostřed adventu průvodcem a pomocníkem, abychom se pohledem na něj dokázali otevřít kýženému novému Kristovu příchodu do našeho srdce a života, jak jsme o tom rozjímali minulou neděli. Platí-li však, že příchod Páně do našeho života nemůže být zcela nepodobný tomu do dějin, pak také platí, že podobně jako Jan Křtitel měl připravit své současníky k přijetí Mesiáše, tak chce připravit dnes i nás. Proto stojí za to právě na něj zaměřit svou pozornost.
Vydání: 2016/49 Adventní doba zve ke ztišení, 29.11.2016, Autor: Jan Houkal
Evangelista Matouš nám vykresluje Janovu postavu asi nejplastičtěji ze všech evangelistů: oděv z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků, jako potrava pouze kobylky a med divokých včel. I děti by ho dovedly podle tohoto popisu dobře nakreslit. Možná však mnohem důležitější než hledět na Křtitelovo vzezření je zaposlouchat se do jeho slov. A i ta v dnešním úryvku znějí možná nejexpresivněji. Oslovení příchozích „zmijí plemeno“ anebo obrazy o sekeře porážející neplodný strom či o lopatě v Mesiášově ruce čistící obílí na jeho mlatě a odhazující plevy do ohně neuhasitelného rozhodně nepatří k těm nejjemnějším. Přesto Jan právě takto hřmí, protože je k tomu Bohem vyslán. A jsou to právě tato silná slova, která mají jeho posluchače zasáhnout.
Někdy tomu totiž tak je, že člověk potřebuje slyšet nebo zažít něco velmi silného a možná i drsného, aby byla aspoň nějaká naděje, že jím to konečně aspoň trochu pohne k nějaké změně života k lepšímu. O tom mluví nejen psychologie, celé dějiny, ale i zkušenost každého z nás. Hovoří o tom ale i křesťanská duchovní zkušenost. Například klasické rozlišení etap duchovního růstu na via purificativa (cestu očistnou), via contemplativa (cestu rozjímající) a via unitiva (cestu sjednocující) není o ničem jiném. Předpokladem ke všemu hlubšímu vnímání Boha je totiž očištění: obrácení, odpuštění a vnitřní proměna. To vše milostí Boží.
Proto je dobré si poslechnout Jana, jeho drsná slova nerelativizovat a připustit si, že v tom či onom ohledu mluví i k nám. Zaznělo-li v dnešním prvním čtení krásné Izaiášovo zaslíbení o stavu, který nastolí Boží Mesiáš, pak evangelium, uvozené tímto prvním čtením, nám jasně říká, co takový stav vnitřního pokoje, má-li být pravý a Boží, předpokládá: obrácení. Jestliže druhou část prvního čtení můžeme vykládat spíše obrazně, tak Janovo slovo rozhodně ne: jím se je třeba nechat zasáhnout a otřást. V čem naše obrácení má nejvíce spočívat, to už si musí poctivě zodpovědět každý z nás. V každém případě i dobrá svatá zpověď by tak měla být součástí naší adventní cesty.
Odpuštění, obrácení, síla ke změně a následný vnitřní pokoj, i to je totiž Kristův příchod, možná ten nejdůležitější.
