Pro odpověď na první část otázky sáhněme do dějin církve. Křesťané všech dob pamatovali na zemřelé, modlili se za ně a přinášeli zvláště eucharistickou oběť, aby duše po očištění dosáhly patření na Boha. Učení víry doporučuje také almužny, odpustky a kající skutky za zesnulé. Jan Zlatoústý v jedné promluvě doporučil: „Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtví, a obětujme za ně své modlitby.“

Vzpomeňme si, že i při každé mši prosíme milosrdného Boha za všechny, kdo odešli z tohoto světa, a nerozlišujeme spravedlivé od hříšníků, věřící od nevěřících, neboť se všichni bez rozdílu ocitli před spravedlivým Soudcem. Už starozákonní člověk cítil, že je vhodné pamatovat na mrtvé, jak o tom čteme např. v 2. knize Makabejské (12,40n): Když pochovávali padlé v bitvě, našli u nich často pohanské amulety bůžků, které Zákon zakazoval. Prosili a modlili se, aby jim byl ten přestupek plně odpuštěn. Navíc se za ně konaly modlitby v jeruzalémském chrámě, protože se vědomě odvrátili od víry Izraele.

Co z uvedeného vyplývá? Že jsme všichni Božím lidem, ať to uznáváme nebo ne. Ježíš se na kříži obětoval za všechny lidi, i když mnozí jeho smrt a vzkříšení ignorují a odmítají v tyto základní danosti uvěřit. My i oni putujeme do zaslíbené země, do tajemného spočinutí v Boží náruči – a všichni potřebujeme během této pouti i po jejím skončení pomoc v podobě prosebných modliteb. Všichni dohromady tvoříme jeden lid – a v tomto smyslu existuje jednota mezi námi a zesnulými.

Pokud jde o děti, které zemřely při nechtěném nebo úmyslném potratu už v prvních týdnech života v lůně matky, už byly osobou a postrádaly samozřejmě jakoukoli vinu. Jak uvádí kněz a biolog Marek Vácha, „i když embryo ještě nemá vnímavost, rozumnost a vůli, má již vše ve své genetické výbavě“. Přirovnává je třeba k těžce nemocnému nebo starému člověku, kteří také neztrácejí svou lidskou důstojnost, podobně jako děti před viditelným příchodem na svět; pořád jsou to lidé stejně jako my. I když to dospělého člověka ještě nepřipomíná nebo už nepřipomíná, stále patří do jednoho okruhu lidství.

O čem konstatování populárního vědce svědčí? Že stejně jako se modlíme za děti, které se už rozhlížejí po světě, chodí do školy a dospívají, aby prospívaly a byly zdravé, můžeme a máme se modlit za děti, které to štěstí neměly a byly tak či onak potraceny, protože šlo o plnoprávné osoby, a jako s takovými s nimi nelze nakládat jako s věcmi. Co jsme si uvedli shora o jednotě mezi námi a těmi, jež jsme doprovodili na věčnost, platí i o dětech zemřelých při potratu: modlitby a mše za ně jsou na místě, nehledě k další okolnosti s tím spojené – totiž že do okruhu takových proseb, osobních či svátostných, patří také matka, která prožila potrat, chtěný nebo nechtěný. V jejím srdci zůstává jistý druh bolesti, syndrom, který ji může stále provázet a zneklidňovat.