Vydání: 2004/43 Křesťané z různých pohledů, 29.10.2004

Existuje jediný druh kadidla, nebo je kadidel s různým původem více? Jsou mezi nimi i kadidla např. syntetická? Z jakého důvodu se kadidla začala užívat v liturgii a proč vůbec je okuřování její součástí?
P.F., pražská arcidiecéze

Kadidlo – olibanum, thus, thuris, incensum – je začleněno do liturgie jako přírodní symbol. Pravým kadidlem se rozumí vonná pryskyřice z kůry stromů Boswelia (známých je asi 15 druhů), rostoucího na jihu Arabského poloostrova, na ostrově Sokotra a v severním Somálsku. Ve starověku se kadidlo běžně užívalo z důvodů hygienických – aby jeho vůně překryla nedobré pachy a zmenšovala nebezpečí infekce. Za tímto účelem kadidlo používali i křesťané v prvotní církvi. V mimokřesťanském prostředí k hygieně přistupoval i magický motiv: člověk chtěl zahnat nejenom pachy a nemoci, ale také vlivy démonické moci. Kadidla se navíc užívalo i jako projevu důstojnosti a důležitosti – bylo totiž cenným zbožím, podle Plinia stála římská libra (327 g) nejlepšího kadidla 6 denárů, což odpovídalo zhruba týdennímu výdělku pracujícího. Člověk, který si kadidlo mohl dovolit, si při chůzi páchnoucí ulicí nechal před sebou nést nádobu s příjemně vonícím kadidlem, aby mu čistilo vzduch. Tento zvyk přešel do byzantské císařské ceremonie, kde se kadidlo nosilo před císařem, vysokými úředníky a také biskupy. A odtud to byl už jen krůček k liturgii papežské.

V kultu se kadidlo užívalo především jako symbol božské úcty a zbožnosti – zapalovalo se před obrazy a sochami bohů. Tento symbol známe jak ze Starého zákona (Ex 30, 1-10), tak i z dějin římského impéria. Ve starozákonní bohoslužbě mělo kadidlo velký význam. V chrámě stával zlatý oltář, na kterém se přinášela kadidlová oběť ráno a večer (Ex 30,7). Kadidlo se stalo symbolem oběti (lásky) a modlitby, která míří k Bohu (Ž 141,2). I novozákonní Zjevení (Zj 5,8; 8,3-5) mluví o „uctívání Beránka zlatou nádobou naplněnou vůní kadidla“, což jsou modlitby Božího lidu. Pro antické křesťany bylo kultické použití kadidla ponejprv nemyslitelné, neboť byli sváděni k odpadu od křesťanské víry tím, že měli obětováním kadidla uctít modlu nebo císaře. Těm, kteří tak učinili se říkalo thurificati.
Při křesťanských bohoslužbách se začalo používat kadidla  k osvěžení vzduchu v bazilikách při velkých liturgických shromážděních a k vytvoření slavnostní, radostné atmosféry. Od karolinské doby se pak kadidlo v liturgii objevuje v širokém rozsahu. Tridentská liturgie pak kadidlo předepsala pouze na určité příležitosti. Pokoncilní liturgie použití kadidla ponechala dobrovolnosti.

A proč ho vůbec užívat? Protože jako křesťané tělo jen „nemáme“, ale „jsme tělem“, a tak můžeme slavit liturgii všemi smysly. Ovšem kadidlo musí být kvalitní a vonné, aby plnilo svůj účel a neškodilo hlasivkám věřících a kostelním malbám. V liturgii slouží především jako výraz úcty, která náleží symbolům Krista – kříži, oltáři, evangeliáři, shromážděnému společenství, předsedajícímu a Eucharistii. Vůně má pozitivní vliv na atmosféru slavnosti - ve východní církvi, kde se kadidla užívá hojně, se dokonce různými směsmi kadidla rozlišují jednotlivé svátky. Pro svůj léčivý a očistný účinek je kadidlo symbolem vnitřní čistoty a jeho stoupající dým je symbolem modlitby, oblak dýmu pak znamením Boží přítomnosti. V zahalení do oblaku můžeme vidět přijetí do společenství svatých, vůně kadidla je smyslové znázornění vůně Kristovy. „Kadidlo je tajemstvím smrti, lásky, vůně a oběti. Tajemství krásy, která nezná žádného účelu, nýbrž stoupá svobodně vzhůru; tajemství lásky, která hoří a spaluje se a prochází smrtí. A čím více miluje, tím více je také obětí a vůně vychází ze stravujícího ohně“ (Guardini).

P. DANIEL PETER JANÁČEK OPraem, farář v Praze-Řepích