Vydání: 2005/10 Svět řízený ženami, 1.3.2005, Autor: Pavel Kopeček

Současný rituál pozdravení pokoje ve mši svaté má bohatou tradici. Jeho počátky můžeme vidět v biblickém textu, kde Kristus vyzývá své následovníky: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam si rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, (...) jdi se nejprve smířit se svým bratrem“ (Mt 5,23-24). Z tohoto důvodu mnohé (ne římské) liturgie měly a také mají pozdravení pokoje už po bohoslužbě slova, tj. před přinášením obětních darů. Naproti tomu v římské liturgické tradici - a to již od jejího počátku - bylo pozdravení pokoje v závěru mše svaté, tj. před přijímáním. Tato odlišná praxe byla dána položením důrazu na význam svatého přijímání, v němž se sjednocuje život církve a znamení obětující se lásky.

Eucharistická část mše svaté směřuje ke sv. přijímání, které celou církevní obec ve víře nejen sjednocuje, ale také z ní vytváří jeden živý organismus. Proto je třeba, aby jakékoli napětí uvnitř komunity pominulo. Nesmí se opakovat korintská praxe, kterou kritizoval apoštol Pavel (1Kor 11,28). V korintské církevní obci se totiž stávalo, že během slavení eucharistie neměli majetnější členové církve patřičnou úctu k chudším lidem, což jistě nebylo znamením křesťanské lásky. Druhým důvodem pro načasování znamení pokoje před přijímání je následnost tohoto ritu po modlitbě Otčenáš. Pozdravení pokoje je v jistém smyslu potvrzením této modlitby, zvláště pak dokládá lidskou ochotu odpustit svým viníkům, aby i Bůh odpustil nám. Přesněji vyjádřeno: protože Bůh nám odpustil, i my odpouštíme jiným, proto na znamení odpuštění konáme gesto pozdravení pokoje.

V současné liturgii má obřad pozdravení pokoje čtyři části: modlitba („Pane Ježíši Kriste, tys řekl...“), přání pokoje („Pokoj Páně ať zůstává...“), výzva („Pozdravte se...“) a vzájemné předání si znamení pokoje. Tento úkon je dle staré tradice nazýván „políbením pokoje“, přičemž je v pravomoci příslušné biskupské konference určit jeho formu – u nás je to podání pravé ruky.

V předkoncilní liturgii byl tento obřad velmi prostý: kněz nejprve popřál pokoj, následoval obřad lámání chleba, do kterého byla včleněna zmíněná modlitba, a gesto podání rukou přisluhujícímu ministrantovi. Snad v důsledku této dřívější praxe někteří kněží výzvu k pozdravení pokoje a následné gesto opomíjejí.

Co se týče modlitby k pozdravení pokoje, tak první zmínky o ní máme v německých liturgických knihách z 11. století. V oficiální římské liturgii se tato modlitba objevuje až po Tridentském koncilu. Jedná se tedy o pozdní text, který měl původně formu apologie (tj. soukromé modlitby kněze), při níž kněz vyznával svou hříšnost a dovolával se Boží milosti. V současné liturgii má tento text charakter presidenciální modlitby: kněz má roztažené ruce, pronáší modlitbu nahlas a celý text je v množném čísle. Skutečnost, že věřící mohou tuto modlitbu slyšet a uvědomit si, že mají být nositeli pokoje a znamením jednoty, je velkým přínosem současné liturgie.