Mýlit se je lidské. I ve zpovědnici

Protože je kněz člověk, může se mýlit, a to tehdy, když mu jeho poznání nestačí nebo je partnerem rozhovoru oklamán – to vše se může stát i ve zpovědnici. Tam je totiž zaručeně a vždy neomylné jen jediné, totiž Boží odpuštění tomu, kdo s kajícností a vírou vyzná své hříchy, žádá jejich odpuštění a přijme rozhřešení.
Pokud jde o rozhovor zpovědníka s kajícníkem v rámci svátosti smíření, tam je samozřejmě možné mnohé nedorozumění. Má-li kajícník dojem, že mu zpovědník špatně rozuměl nebo že on nerozumí dobře tomu, co mu zpovědník říká, je samozřejmě třeba se zeptat. Ve zpovědnici je to jako kdekoliv jinde: nedostatečná komunikace bývá zdrojem nedorozumění, dobrá komunikace nedorozumění nejspíš odstraní.
Ovšem není radno si hned myslet, že se zpovědník mýlí, když říká kajícníkovi něco, co se mu nelíbí nebo co nechce v tu chvíli přijmout. Kajícník udělá dobře, když si takové téma „odnese domů“, když o něm bude ochoten dále přemýšlet a snažit se ho postupně pochopit a přijmout. Je málo pravděpodobné, ale vzhledem k omylnosti nás lidí vždy aspoň hypoteticky možné, že se zpovědník v důležité věci zmýlí. Může se to snadno stát tehdy, kdy kajícníkovi zcela neporozuměl a ten to nedal najevo, a tak každý mluvil o něčem jiném.
Někteří lidé totiž mají tendenci ve zpovědnici vykládat vše „od Adama“ a zahrnout do toho informace o širokém příbuzenstvu, takže zpovědník dlouho neví, oč vlastně jde. Jiní naopak podávají své vyznání tak trochu jako rébus, případně mluví tak nezřetelně, že zpovědník dost dobře neví, jestli rozuměl, nebo ne. I on se může zeptat, ale tázání se kajícníka ve zpovědi je choulostivá záležitost, byť mnohdy nutná. V zásadě se doporučuje ptát se co nejméně, aby kajícník nenabyl dojmu, že je „vyslýchán“ nebo že je zpovědník zvědavý.
Není také dobré, když se kajícník ve zpovědnici domáhá potvrzení svého mínění nebo rozhodnutí. Svátost smíření je v zásadě určena ke smíření s Bohem, tedy k odpuštění hříchů. Není to poradna, i když se i tam rady mohou a někdy musí dávat. Je nešťastné, má-li kajícník tendenci své stanovisko znovu a dále vysvětlovat, aby si vymohl souhlas zpovědníka. Ten ale není a nemá být ve zpovědnici arbitrem ve všem možném (zejména ne ve sporech s příbuznými, spolupracovníky, úřady apod.) a nelze se divit, jestliže zodpovědný zpovědník takové téma odmítne. Kajícníkovi má dát podle svého svědomí nejlepší a nejvhodnější rady, doporučení nebo povzbuzení pro život z víry, případně pro to, co s ním souvisí.
Může se ovšem stát, že taková rada bude pro kajícníka málo použitelná, poněvadž jeho životní okolnosti jsou jiné, než zpovědník ve zpovědním rozhovoru pochopil nebo poznal. Na odpuštění se nic nemění. Znovu opakuji, že v této svátosti jde o přijetí odpuštění hříchů, ne o přesvědčování zpovědníka nebo potvrzení vlastního mínění kajícníka.