- Katolický týdeník

Nedokončené rekonstrukce liturgického prostoru
Obětní stůl by měl být postaven „na pevno“, prý spojen se zemí, s podlahou. To jsem ale viděl jen ve zlomku kostelů. Z čeho taková myšlenka vychází? Není přece jen škoda, že liturgická reforma dle II. vatikánského koncilu (vytvořením „definitivních a stabilních“, nejlépe kamenných obětních stolů) není v tomto smyslu dokončená?
M. V., Plzeň

Centrem každého kostela či liturgického prostoru je jen oltář, a proto nedoporučuji užívání termínu „obětní stůl“. V tomto směru za sebou neseme pojmové dědictví předchozích dob.

Oltář je místem mešní oběti, ve které církev zpřítomňuje jedinou oběť na kříži. Oltář nám však připomíná i „mensu“, kterou Otec připravil pro své děti ve společném domě. Je také i tou „mensou“, za kterou Kristus zasedl se svými učedníky při Poslední večeři. Společné „stolování“ s Kristem činí z eucharistie svátost jednoty, skrze lámání chleba se máme stát jedním Tělem (1Kor 10,17).

Myšlenka společné hostiny u eucharistického stolu bez toho, aniž bychom opomenuli obětní aspekt mše, se stává podnětem nejen k hlubšímu proniknutí do tajemství eucharistie, ale i k pochopení významu oltáře. Teologicky ucelený pohled na mešní liturgii vyžaduje symbolicky vhodné a věcně trvalé ztvárnění – oltář. Oltář, jakožto střed liturgického prostoru, je místem, k němuž má směřovat pozornost celého shromážděného společenství. Je tedy řídícím prvkem celého prostoru i veškeré činnosti v něm uskutečňované.

Oltář je evidentním a slavnostním znamením Toho, který je současně knězem i obětí, oltářem i mensou, pramenem i svátostí lásky a jednoty. Z tohoto symbolického hlediska je oltář pevným a neměnným místem v celém liturgickém prostoru, kterému dává jeho vlastní identitu. Z tohoto důvodu, jak říkají církevní směrnice, má být oltář nepřenosný: „Je třeba, aby v každém kostele byl pevný oltář, který zřetelně a trvale naznačuje Ježíše Krista, Kámen živý (1Petr 2,4); ovšem (...) může být oltář přenosný. Oltář je pevný, jestliže je postaven tak, že je spojen s podlahou a nemůže být odstraněn. V kostele má být obvykle pevný a zasvěcený oltář; má být postaven odděleně od stěny, aby se kolem něho mohlo snadno obcházet a mohla se na něm slavit mše tváří k lidu“ (IGMR 2000, čl. 298 a 299).

Bezesporu by mělo být společnou snahou kněží, liturgů i architektů, aby oltáře v kostelích byly spojeny s podlahou, a tím „definitivně“ osazeny v prostoru; toto řešení je významově nejbohatší, i když není bezpodmínečně nutné.

Spolu s reformou liturgie jde ruku v ruce i „reforma“ liturgického prostoru: samostatně stojící oltář obrácený k lidu. Tato „reforma“ liturgického prostoru se většinou omezila pouze na účelová řešení, aniž by byla otázka úpravy liturgického prostoru chápána komplexně. Proto v mnoha kostelech vznikla „provizorní řešení“ tzv. obětních stolů a definitivní řešení se odsunulo do blízké či vzdálené budoucnosti.

I mým přáním je, aby se také zde pohnuly stojaté vody, což by při umělecky a liturgicky správném řešení nejen odpovídalo současnému pojetí liturgie a symbolicky obohatilo mnohé kostely, ale hlavně vedlo věřící k hlubšímu a aktivnějšímu prožívání liturgie, a tak i k postupné obrodě náboženského života.

ThDr. PAVEL KOPEČEK, odborný asistent katedry liturgické teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci

Centrem každého kostela či liturgického prostoru je oltář.