V noci nemůžeš spát, nezabereš, jaká je ti zima. Myslíš na ty, kteří tohle zažívají furt, a bolí tě, když víš, že některé z nich osobně roky znáš a kde skončili. Co chvíli vstáváš a chodíš parkem, aby ses rozhýbal a zahřál, a hlavně našel větve, co přiložíš do ohně. Jsi rád, že tu plápolá, bez něj bys nebyl.
Nad ránem přijedou zaměstnanci Charity, kteří už poněkolikáté zorganizovali pro veřejnost akci Noc venku, aby zájemci mohli na vlastní husí kůži zažít, čím procházejí lidé na ulici. Společně rozeberete stan, kde se v noci choulili ve spacích pytlích účastníci boje s mrazem i sami se sebou (se svou pohodlností i navyklým komfortem), roztřesenou rukou pak sáhneš do krabice a zakousneš se s chutí do čerstvé koblihy. S rozbřeskem jsi zase člověk, víš, že dneska večer budeš spát doma. Ale ti, kvůli nimž je akce na různých místech republiky organizovaná, aby více vstoupili do povědomí veřejnosti, to tak nemají.
Před pár lety bývala v českobudějovickém studentském kostele sv. Rodiny počátkem listopadu slavena mše sv. za bezdomovce. Chodil jsem na ni s pokorou a rád. Zapalovali jsme svíčky, přinášeli rukavice, čepice i ponožky – a četla se tam pokaždé jména klientů Charity, kteří během posledního roku umřeli. Jako se po pár letech vrátila do jihočeské metropole výše zmíněná Noc venku, snad se znovu vrátí i tahle bohoslužba. Moc bych si to přál.
