- Katolický týdeník

Hovoříme-li o světcích, vždy si máme uvědomit jednu zásadu: Není důležité, co my řekneme o nich, ale to, co oni říkají nám. My, lidé nesvatí a často spokojení s průměrností své víry, můžeme psát různé chvalořeči, zatímco oni hovoří tajemným, a přece výmluvným mlčením, mluví činy, vším, co po nich zůstává, co nás oslovuje, udivuje, co je trvalou výzvou celým generacím. Najděme odvahu pohlédnout srdcem do tváře těch, kteří nás z nebe vidí pohledem zcela čistým, vyzařujícím nadhled věčnosti, pohledem, který jasnozřivě vidí do naší duše a zná naše úmysly. Budeme mít dost odvahy vydržet tento pohled, nebo by nám spíše vyhovovalo sklopit oči v obavě, jaký soud bychom mohli vyčíst z jejich pohledu?

My ale víme, že Bůh je Láska, Život, Milosrdenství, Dobro a stálý zdroj naděje a útěchy. Jeho pohled na nás, který se zrcadlí i v našich svatých, je vždy uzdravující. Je přímou infuzí do našeho nemocného, zraněného, postiženého lidství.

Jednou jsem s mládeží hovořil o hře „mohli se setkat“ - např. Karel IV. s Johankou z Arcu nebo Michelangelo se Shakespearem. Je to hra vyžadující znalost historie. Padla přitom zajímavá myšlenka: pro věřící lidi by měla platit jiná pravidla hry. Církev je přece společenství živých i mrtvých, kde mizí bariéry času a prostoru, kde se v přítomném okamžiku setkává dávná dějinná minulost s budoucností, odkud nás vidí ti, kdo již dosáhli cíle. Vše je jedno veliké ZDE a NYNÍ. V církvi se každý z nás může přímo a „naživo“, důvěrně a zcela nerušeně setkat i s tím, kdo žil před tisícem roků někde daleko a mluvil dnes už nepoužívaným jazykem. Tak se kdokoli z nás může setkat i se svatým Cyrilem a Metodějem - tak důvěrně, že si budeme tykat a mluvit od srdce k srdci o dnešních problémech. Stačí tak málo, ztišit se, zašeptat třeba i beze slov: „Svatí Cyrile a Metoději, vy kteří jste dokázali svou heroickou vírou proměnit barbarský úhor v kvetoucí vinici Páně, pomozte nám dnes, kdy jsme pohlcováni marasmem nevěry a konzumní prázdnoty, kdy mizí smysl pro oběť a kdy národ jako by rezignoval na vlastní budoucnost. Kdo jiný jej má podržet, kdo jiný má dnes patřit do vaší družiny věrozvěstů než právě my, křesťané?“

Proto budeme i letos putovat na Velehrad. Když se na tomto místě ohlédneme zpět do dějin, vidíme cestu, po které šla pokolení našich předků. V bludišti tolika cest, které nikam nevedou, je to zaručená jistota, naděje, východisko, budoucnost. Připutovat na Velehrad znamená podílet se na této naději. Nemusíme jen prosit: „Pane, pošli dělníky na svou žeň!“ Můžeme říci rovnou: „Pane, zde jsem. Mě pošli.“