169. V civilizaci, která je paradoxně raněna anonymitou a zároveň posedlá hledáním podrobností o životě druhých, v civilizaci stižené nestydatě morbidní zvědavostí je zapotřebí přívětivosti církve, která rozjímá, dojímá se a zastavuje se před druhým, kdykoli je to nutné. V tomto světě mohou svěcení služebníci i ostatní pastorační pracovníci zpřítomňovat pronikavou vůni blízké Ježíšovy přítomnosti a jeho osobní pohled. Církev musí zasvěcovat svoje členy – kněze, řeholníky a laiky – do „umění doprovázet“, aby se všichni neustále učili zouvat si opánky z nohou před posvátným územím druhého (srv. Ex 3,5). Musíme dát své cestě ozdravný rytmus spřízněnosti uctivým pohledem plným soucitu, ale zároveň spořádaně a svobodně povzbuzovat ke zrání v křesťanském životě.
Vydání: 2014/17 Papežové se stanou svatými, 23.4.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
Žijeme v době otupění vůči člověku, zároveň ale v životech jiných vyhledáváme skandály a senzace. Často dychtivě sledujeme téměř v přímém přenosu bídu a zoufalství lidí, ale nevšimneme si nešťastného člověka žijícího vedle nás. „Člověk ale nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl, nepozná-li lásku, nesetká-li se s ní, nezakusí-li ji, nepřivlastní-li si ji nějak a neprokazuje-li ji sám aktivně druhým“ (sv. Jan Pavel II., Redemptor hominis). Církev střeží skutečnost tajemství Boha, který se stal člověkem, a tak zároveň medituje nad důstojností každého člověka. Stal-li se Bůh člověkem, nikdo by nás neměl předčít v lidskosti a také: jak velkou cenu musí mít člověk, když sám Bůh za něj dává svůj život. Atmosféra vycházející z těchto rozjímání musí být vlastní každému křesťanskému společenství, protože vše, co je autenticky lidské, je cestou k Bohu.
- Setkáváme se v církvi s lidskostí?
- Jak vzdělávat kněze, řeholníky i laiky, aby u nich nedošlo k „cynizaci“ a určitému odlidštění v přístupu k lidem?
Romuald Štěpán Rob,
Petra Bláhová
