45. „Misionářské srdce je si vědomé omezení a stává se u slabých slabým… pro všechny vším“ (1 Kor 9,22). Nikdy se neuzavírá, nikdy se nestahuje do vlastního bezpečí, nikdy nevolí sebeobrannou rigiditu. Ví, že samo musí růst v chápání evangelia a rozlišování cest Ducha, a proto se nezříká možného dobra, nýbrž riskuje, že se zašpiní blátem z cesty.
Vydání: 2014/8 Ad limina – do Věčného města k hrobům apoštolů, 18.2.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
Papež František v textu hovoří o obrazu církve, který není u veřejnosti a leckdy i ve farnostech příliš znám. Obzvláště v poslední době rezonuje v obecném podvědomí spíše otázka církevních restitucí a místo církve chápající, doprovázející a empatické je nastolována církev chamtivá a dál lačnící po majetku. Je to jistě dáno též obrovskou mediální masáží, ale nemáme na tomto obecném povědomí trochu podíl i my, členové církve? Není na nás, a především na našich činech a slovech ukázat církev jako společenství, které je otevřené a blízké pro všechny? Nebyla by pak otázka restitucí méně vyhrocená a veřejnost více přející? Skrze naše skutky a slova se ukazuje církev navenek. Je na nás, zda bude vnímána jako spolek podivínů, jako izolovaný svět fungující sám pro sebe, jako sdružení moralistů, či jako společenství lidí otevřené pro všechny. Jako společenství lidí, které nezačíná a zároveň nekončí u jistých, ale vyprázdněných gest, nýbrž se vydává i přes riziko možných ran na cestu ke skutečnému člověku. Protože jen na cestě k člověku se stáváme lidštějšími.
- Jak konkrétně zlepšovat obraz církve k lepšímu?
- Jaké jsou naše zkušenosti s farními společenstvími a jejich otevřeností?
Romuald Štěpán Rob
Petra Bláhová
