Vydání: 2019/30 Církevní památky světovým dědictvím, 23.7.2019

Příloha: Perspektivy 30

KOMENTÁŘ P. Pavla Gábora SJ
Právě jsem zhlédl letošní celovečerní dokument CNN . Jsou to unikátní záběry. Nechce se mi věřit, že jediné pilotované lety na Měsíc se prováděly s řídicími systémy z 60. let. Dnes bych s něčím takovým nejel ani do pražské Divoké Šárky…
V řeči symbolů je země místem vzniku a zániku, růstu a degenerace, nedokonalosti a nepořádku. Naproti tomu nebesa jsou symbolem jistoty, stálosti, dokonalosti a řádu. Je tomu bezmála 600 let, co ale kardinál Mikuláš Kusánský vyslovil převratnou myšlenku: Země je nebeské těleso a nebeská tělesa jsou v zásadě stejné povahy jako Země. Mezi hmotnými nebesy a Zemí nemůže být tedy žádný principiální rozdíl. A tak se stalo myslitelným nemyslitelné, že člověk může stanout na povrchu Měsíce. (Mimochodem Kusánský své úvahy publikoval osm let předtím, než se stal kardinálem a papežským legátem pověřeným reformovat církev v Německu. Jeho myšlenky nezapadly: Koperník ho cituje a také Keplera silně ovlivnil.)
Kosmický program nám dal řadu technických novinek. Mnohé jsou velmi užitečné – např. k filtraci vody, odstraňování nášlapných min; přinesl řadu nových materiálů, zásadní inovace ve vývoji solárních článků, obrazových snímačů (základ kamer a fotoaparátů) atd. To, co však považuji za nejdůležitější, je vedlejší produkt jiného druhu. Kosmický program se dotkl našich srdcí. Osvobodil naší fantazii od zdánlivě nepřekonatelných omezení. Dal nám novou odvahu snít a naše sny realizovat. Dal našim snům křídla.
Galileo v (1615) napsal, že Bůh nám nedal intelektuální schopnosti, aby nás uváděly v pokušení, nýbrž abychom je používali. Jedinou podmínkou je, abychom přitom byli Stvořiteli vděční za Jeho velkorysost, z níž pramení výzva, abychom byli velkorysí i my k druhým. Bl. Pavel VI. astronauty pozdravil a požehnal jim v televizním šotu z Vatikánské observatoře v Castel Gandolfo. A v jeho poselství není ani náznak nějakého varování či jiných výhrad.
Věda není o odstraňování tajemství, nýbrž je cestou do jeho hlubin. Je cestou, která – podobně jako duchovní život – oplývá překvapeními, je plná neočekávaného a neočekávatelného. A nejpodivuhodnější na vědě je to, že funguje. Jak to, že my, bytosti s tolika omezeními, smíme chápat, jak je tento vesmír uspořádán?
Náš rakousko-uherský rodák Evžen Wigner, nositel Nobelovy ceny za fyziku, mluvil o „neočekávatelném úspěchu“ matematiky v popisu přírody. A papež Benedikt XVI. prohlásil: „Veliký Galileo řekl, že Bůh napsal knihu přírody matematickým jazykem. Byl přesvědčen, že Bůh nám dal dvě knihy: knihu svatého Písma a knihu přírody. A byl přesvědčen, že jazykem přírody je matematika. Takže ona je jazykem Božím, jazykem Stvořitele. (…) Překvapující je, že (matematika), tento vynález naší lidské mysli, je opravdu klíčem k porozumění přírody. Že příroda je matematicky uspořádaná a že matematika, vynalezená naší lidskou myslí, je skutečně nástrojem k práci s přírodou.“
Tato neočekávatelná pochopitelnost fyzického světa, která nás ponouká jít stále hloub, je paralelou neočekávatelné milosti. Toho, že nekonečný Bůh navzdory naší „tvrdé šíji“ v dějinách spásy stále projevuje zájem o lidstvo a o každého jednotlivého člověka.