S Petrem Vaďurou rozmlouvají o evangeliu, víře i o docela všedních věcech. Evangelia lze číst různě. Můžeme nad nimi rozjímat, hledat v nich poučení, teologii nebo číst Ježíšova slova a těšit se z jejich pozitivního náboje. Heryán s Vaďurou jdou ale ještě o kousek dál: procházejí každou pasáž evangelia a dělí se se čtenáři o to, jak jí rozumí a jak se odráží v jejich prožívání víry. „Nechtěli jsme říkat moudra, spíš jsme hledali světlo ve své únavě a slabosti, v setkáních s lidmi na okraji společnosti. To byla inspirace k přemítání o víře, čemu sami věříme a čemu věřil Ježíš.“

Výběr Lukášova evangelia nebyl náhodný. Lukášův Ježíš je citlivý, empatický, milosrdný, ujišťuje nás o Božím přijetí. Navíc motivuje k jednání – vysvětluje Vaďura, proč je v dnešní nejisté době navrhl jako základní osu rozhovoru. Dále ho inspirovalo, co se odehrávalo v životech obou protagonistů, a modlitba na počátku každého sezení.

Každý z těchto studovaných kazatelů pochází z velmi odlišného prostředí. Extrovertní Petr Vaďura je metodistický kazatel a otec rodiny, rozhlasák s širokým kulturním přehledem. Salesián P. Ladislav Heryán je biblista a přemýšlivý introvert s duší básníka. V knize se často opírá i o své zkušenosti vězeňského kaplana a pedagoga. Vaďura zase čerpá podněty z práce mezi bezdomovci a mladými lidmi, mimo jiné v Domě na půl cesty, kde žije mládež z problematického prostředí.

Petr Vaďura má v sobě radikalitu konvertity. Touží vidět evangelium ve všem kolem sebe, neúnavně se pídí po tom, jak porozumět pojmům jako milost nebo spása a událostem z Ježíšova života. V knize je tím, kdo se častěji ptá, kdo přiznává, že s některými úryvky vnitřně zápasí a hledá pro sebe jejich smysl. Heryán v odpovědích nezapře svůj rozhled získaný studiem na římském Bibliku, ale možná právě proto i jeho odpovědi vyznívají ve smyslu: možná to biblický autor myslel takto… Čtenář je tím vtahován do rozhovoru, kde evangelní text klade otázky a oba spoluautoři se při hledání odpovědí vzájemně inspirují a doplňují.

Jistě právě zkušenosti s bolestí nemocných, opuštěných a nejrůznějším způsobem chudých lidí autory chrání před lacinou pseudozbožností, stejně jako úcta k evangeliu. Díky tomu jejich přemítání nepostrádá naléhavost ani vnitřní svobodu. A nejde o otázky jednoduché – například jak uvěřit, že Bůh není jenom vzdálený pozorovatel, nýbrž někdo, koho bolí naše bolest. Nebo jiné velké téma: Je zázrak něco mimořádného, jak líčí svatopisec, nebo cokoli mimořádného, třeba že nás někdo začne brát vážně jako člověka? Anebo: Nakolik si byl Ježíš vědom, že je Boží Syn, a kdo ho naučil empatii a porozumění, které z něj vyzařovalo? Hlavním poselstvím knihy však nejsou biblická témata. Jádrem je pozvání nahlédnout do každodenní rutiny lidí, jimž do života vstoupil Bůh a nalezli odvahu mluvit o tom velmi niterně a zároveň otevřeně.

Heryán připouští, že je pro něj někdy těžké žít životem řeholníka, přiznává, že se cítí ponižovaný a posledním záchytným bodem pro něj je vědomí, že se k němu Bůh sklání. Vaďura zase zmiňuje, že nechtě působí autoritativně a jde druhým na nervy. To vše ale patří k zápasu o důvěru v Boha a o odvahu opouštět falešné obrazy, které jsme si o něm vytvořili.

Ladislav Heryán – Petr Vaďura: O marné a nemarné víře. Rozhovory nad Lukášovým evangeliem (Vyšehrad 2024)

Autor je publicista a editor revue Universum.