Americký hudebník a držitel Nobelovy ceny za literaturu Bob Dylan bezesporu patří mezi nejvýznamnější kulturní postavy minulého století. Stojí za 35 studiovými alby (včetně ryze křesťanských Slow Train Coming, 1979, a Saved, 1980) a více než 600 písněmi, z nichž mnoho žije i v českém překladu a prostředí, jako ta o „Klepání na nebeskou bránu“ („Knockin‘ on Heaven‘s Door“, 1973). Současně se jedná o kontroverzní a mnohovrstevnatou osobnost, k jejímuž jádru není snadné proniknout. Z tohoto důvodu lze považovat pokus režiséra Jamese Mangolda o filmovou adaptaci Dylanovy rané životní etapy za ambiciózní. Mangold však stojí za úspěšným snímkem Walk the Line z roku 2005, který pojednává o životě další kultovní postavy americké hudby Johnnym Cashovi, a k ruce měl i knižní předlohu Elijaha Walda – a tudíž dobré předpoklady pro zdárný výsledek.

Film diváka přenáší do 60. let mezi folkové hudebníky tehdejší newyorské scény. Sem vstupuje mladý tulák s kytarou, který si nechává říkat Bob Dylan (hraje ho Timothée Chalamet). Postupně se seznamuje s největšími jmény tehdejší folkové hudby, mezi něž patří Woody Guthrie, Joan Baezová a Pete Seeger, který má na Dylanově vzestupu největší podíl. Dylan poznává nutnost osvojení si vlastní identity a skutečnost, že osobní a umělecká svoboda je mnohdy možná jen za cenu zklamání svých nejbližších. Tento Dylanův vnitřní boj vrcholí na Newportském folkovém festivalu v roce 1965, kde hudebník poprvé vystoupil s elektrickou kytarou a kapelou, ke značné nevoli svých fanoušků a kolegů. Film Dylanův boj za vlastní uměleckou samostatnost zobrazuje uvěřitelně, režisér se však rozhodl pro nejsnazší a nejbezpečnější pojetí. To má za následek určitou předvídatelnost děje. Divák, který je s Dylanovým životem obeznámen, tu navíc nejspíš nenajde nic nového. Některé pasáže bohužel působí jen jako encyklopedický výčet zásadních bodů hudebníkova životopisu.

Přesto snímek nabízí i takřka fascinující podívanou, zejména tam, kde zobrazuje Dylanova živá vystoupení. Timothée Chalamet strávil přípravou na roli šest let, kdy se naučil hrát na kytaru i harmoniku, a především imitovat Dylanův osobitý zpěvný hlas. Z celé herecké sestavy tak hudebně exceluje nejvíc, ačkoli ani Edward Norton v roli Peta Seegera a Monica Barbarová ztvárňující Joan Baezovou nezůstávají pozadu. Film je nejsilnější právě v momentech, kdy mluvený projev herců polevuje a nastupují hudební čísla. Dylanovy písně takřka vždy podbarvují danou situaci v ději a hudební scény potom často představují nejlepší okamžiky, kdy se odkrývají charaktery postav. Když například Dylanova přítelkyně Sylvie (Elle Fanningová) sleduje vystoupení Dylana a Baezové s písní „It Ain’t Me Babe“, kde hudebník zpívá: „já nejsem ten, kterého hledáš“, působí Dylanova hudba jako funkční dokreslení zlomu v Sylviině příběhu.

Kromě Dylanova vztahu se Sylvií je značná část filmu věnována dynamice mezi ním a Petem Seegerem. Jejich odlišné přístupy k folkové hudbě se střetávají v jemných narážkách, a konfl ikt tak probíhá spíše na pozadí, což filmu dodává na hloubce, kterou jinak zčásti ztrácí vinou svého značně přímočarého vyprávění. Hudební a vizuální složka filmu či herecký výkon především Timothée Chalameta však zajišťují, že celkový výsledek je přinejmenším lehce nadprůměrný.

Bob Dylan: Úplně neznámý. Režie James Mangold (USA 2024).

Autor je hudebník a publicista.