Zrak zbožného izraelského žida se v Ježíšově době upírá na chrám v Jeruzalémě. Politicky ochočené místo Jahveho svatyně postavil král Herodes. Neučinil tak z lásky ke svému lidu ani s touhou oslavit Boha. Jeho moti vy hnala touha osedlat si náboženství a použít je ve prospěch upevnění své politické moci. Tento jeho projev sounáležitosti s vírou a ochrany tradičních hodnot byla jen taktika k získání si přízně. Je pozoruhodné, že se tato politická strategie uchovala dodnes.

Herodes ale nezamýšlel přepustit opratě Jahvemu. Vedle chrámu nechal vystavět pevnost zvanou Antonia. Její vojenská posádka byla připravena potlačit jakýkoli pokus o vzpouru či narušení královské moci přímo v možném epicentru vzniku. Vynutil si, aby symbol velekněžské služby – obřadné roucho bylo uloženo pod jeho ochranou v pevnosti. Izraelité byli nuceni respektovat a akceptovat toto propojení světské a duchovní moci. Nikdy se s tím však nesmířili. Neformální opozice tlačila na očistu chrámu a národa a na vymanění se z pod jařma útlaku. Každá z radikálních skupin (Sikariové, Eséni, Zélóti) i oficiální a umírnění farizeové viděli očištění náboženského kultu a národa trochu po svém. Netrpělivost a svatý hněv se přetavily ve vlnu násilného odporu a vyústily ve vzpouru proti římské okupaci. Odpovědí bylo dobytí Jeruzaléma. V srpnu roku 70 n. l. římská vojska jeruzalémský chrám vyplenila, podpálila a rozebrala na kameny.

Přes všechno politikaření, které se kolem chrámu dělo, bylo židovské dítě Ježíš v chrámě představeno Hospodinu. Později tam připutoval se svými rodiči, aby se tam vzápětí ztratil a vydal své první svědectví, že je vždy tam, kde se jedná o jeho Otce. Dospělý Ježíš k chrámu zaujímá dva protikladné postoje. Na počátku svého veřejného účinkování se Židům dává poznat a vyzývá Izrael k pokání. Jeruzalémský chrám nazývá svatým domem Božím. Osud jeruzalémského chrámu mu není lhostejný a představa jeho budoucího zničení ho naplňuje smutkem (Lk 19,41nn).

Ježíš tradici překračuje

V Markově 11. kapitole ovšem cítíme radikální obrat. Chrám je prázdná schránka, jen naoko imitující bohopoctu. Ježíš se ho snaží vyčistit od profánní a povrchní složky, ale setkává se s odporem náboženských vůdců, kteří odmítají změnu zajetých kulturních a kultovních vzorců. Neústupný a nereformovatelný farizejsko-saducejský ideál nechává Ježíš za sebou a předpovídá svou smrt a zničení chrámu. Slova: „zbořte tento chrám udělaný lidskýma rukama a ve třech dnech jej postavím,“ jsou poslední výzvou adresovanou židovským tradicionalistům usilujícím o zakonzervování stávajícího stavu (Mk 14,58 a 15,29). Že ho falešní svědkové účelově obviní z rouhání, které má přispět k Ježíšově likvidaci, se nakonec ukáže jako vizionářské. Později to umožní hlubší pochopení a docenění Ježíšova vzkříšení. Změny dozná i vnímání pojmu chrám, služba Bohu a společenství. Čas nechá uzrát pravdu a oddělí ji od lží a smetí.

Než se tak stalo, rodící se církev postupně dozrála v poznání, že řád, který reprezentuje budova jeruzalémského chrámu, není stěžejní. Petr a Jan ještě vystupují do chrámu k modlitbě, kážou tam, uzdravují chromého a svědčí před veleradou. Štěpánova obhajoba na konci sedmé kapitoly Skutků však již ostře vystupuje proti způsobu myšlení, v němž bohoslužební tradice a chrám mají neochvějnou pozici a nabourat aktuální řád novým učením je urážkou. Jenže koho? Lidských představ, nebo Hospodina Boha Otce? Mladá církev pochopila, že měchy myšlení reprezentované tehdejšími izraelskými vůdci jsou pro její mladé víno příliš těsné. Jeruzalémský koncil udělal definitivní tečku za povinnostmi, které se nejevily pro víru jako stěžejní. Ve zkratce: Jestliže se chceš stát křesťanem, nemusíš přijmout všechny zvyklosti křesťanů pocházející z kulturního okruhu židovství. Nově příchozí (z jiných kultur) nemusí přijímat závazky, jako jsou obřízka a zachovávání Mojžíšova zákona. Místo toho se okruh požadavků radikálně osekal na skutečně stěžejní. Měřítkem přijetí do společenství křesťanů už není kulturní a obřadní vstupní filtr, jejž stanovují někteří (i vedoucí) křesťané svými očekáváními. Je jím filtr víry a přijetí Ducha, který stanovuje sám Ježíš. A ten je, moderně řečeno, minimalistický.

Chrám není stavba z cihel

Pavel ve svých listech zachází o kousek dál. Církev je uskutečněním mesiášského chrámu. Ztělesňují ho křesťané, kteří vedou svatý život v jednotě. Ve druhé kapitole listu do Efezu si vypůjčuje obraz shromáždění Izraele a pohanských národů v eschatologickém jeruzalémském chrámu. Nastalý pokoj je plodem společného uctívání Jahveho. Pavel staví mystický chrám církve na Kristu jako na úhelném kameni. Na něm ze židů a pohanů vyrůstají dvě zdi téže budovy. A budova dorůstá v chrám. Druhá, stejně významná Pavlova asociace, je organický obraz lidského těla. Církev je jako tělo složená z mnoha údů. Oba obrazy se prostupují a odkazují k témuž: církev je živý Boží chrám. Tím se křesťanské pojetí chrámu definitivně rozchází s jakoukoli vazbou na hmotnou budovu jakožto nositelku křesťanské identity či prostoru Boží přítomnosti. Budovy (kostely, chrámy) užíváme k potřebám našich společenství. Červotoč a rez je ničí. Chrámy Ducha jsme my sami.

Společenství s Beránkem uprostřed

Vrcholem teologie chrámu jsou obrazy ve Zjevení apoštola Jana. Nebeský chrám je součástí velkolepého schématu konce dějin. Souženou a bojující církev prorok vykresluje jako svatyni chrámu. Ty, kdo jsou uvnitř, Bůh chrání. Na vrcholu hory Sión nevidí prorok fyzickou stavbu, nýbrž společenství vykoupených. „Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha“ (Zj 3,12). Nový Jeruzalém po vítězném boji je bez viditelného chrámu. Naprostá změna narativu je bezprecedentní novinkou, průlomovým bodem. „Chrám jsem v něm nespatřil, neboť jeho chrámem je Pán, Bůh všemohoucí, a Beránek“ (Zj 21,22). Možnost vidět a přistoupit k Beránkovi a nést jeho jméno je znakem dokonalého propojení lidu a jeho Boha. Vrůstání je dokončeno, Boha a jeho vyvolené nelze oddělit.

Proč je ztrácíme?

Kulturní a historické dědictví našich kostelů je bezprecedentní. Genius loci pohladí mysl a pomáhá pozvednout srdce k Bohu. Mnozí chrámy vnímají jako výraz víry předků a s láskou je opečovávají.

Podle posledního sčítání návštěvníků bohoslužeb mají čísla klesající trend, v některých oblastech až dramatický. Člověk nemusí být kdovíjak zdatný pozorovatel, aby poznal, že velká většina účastníků je z generace Husákových dětí a starších. Naše společenství projdou za dalších dvacet let výraznou proměnou. Struktura společnosti i křesťanských společenství se změní. Každá nová generace má svou charakteristiku a rozhodně neplní očekávání dříve narozených. Jde si svou cestou. Jiný trend nečekejme ani v církvi. Budeme-li mladé generace roubovat na „stará dobrá“ pravidla, zvyky a očekávání, budeme je ztrácet. Nebudou nám rozumět.

V kostelích nám schází věková kohorta 14–35letých. Pobíhali tam jako děti a dnes jsou jinde. Mladší generace tolik neoslovuje zdobnost, obřadnost ani retro zpěvy z kancionálu. Klidně a ráda se bez nich obejde. Za čas to jistě udělá. Mladí kladou důrazy na seberealizaci, přátelství, rodinnou atmosféru, možnost účasti na liturgii a osobní vklad i emocionální a mystický prožitek. Chtějí se dotknout oltáře, chtějí být hned vedle živého Krista. Mají jiný postoj k autoritám a striktním pravidlům, které jakkoli brilantně zdůvodněné jsou pro ně neživotné, a tím i zbytečné. Velmi citlivě reagují na přehnanou direktivnost těch, kdo by měli vést a vydat svědectví Pravdě. Očekávají osobní příklad, diskusi a při jakémkoli náznaku arogance odcházejí. Svět je veliký, proč se tedy přít s někým, kdo o poctivou diskusi nestojí…?

Duch občas vymetá škarpy

Nevíme, zda budeme stále schopni udržovat naše sakrální stavby. A nevíme, jestli je budeme potřebovat. Ale s jistotou víme, že na tom až tak nesejde. Po vzoru apoštolů Petra a Jakuba můžeme konstatovat, že společenství se mohou v Duchu a Pravdě setkávat tam, kde budou mezi sebou schopna udělat místo Beránkovi. Nač jim ukládat další břemena? První křesťané se scházeli po domech nebo slavili eucharistii na hrobech v katakombách. Jejich setkání byla jednoduchá a neformální. Máme indicie, že tehdy mezi hostinou agapé a samotnou bohoslužbou nebyla ostrá hranice. Až později přišly chrámy, standardizace a vývoj liturgie.

Co je cennější a co má dnes větší užitou hodnotu? To novější s větším osobním vkladem, přizpůsobené prožívání dnešního člověka? Nebo to zděděné po titánech? Nejspíš zde bude prostor pro část obojího. Kde je ovšem rovnováha? V diskusi, kdy jedna strana zdvořile dává přednost do dveří té druhé, vědoma si, že všechno naše poznání je jen částečné. Církev je služebnicí, ne správkyní pravdy. Duch vane, kudy chce. Nefouká jen kolem paláců, ale občas vymetá škarpy.

V podobenství o svatební hostině (Mt 22,9nn) vychází služebníci krále, aby pozvali každého, na koho přijdou. Na svatbu stačí málo: ochota přijít a svatební oděv srdce. Možná najdeme generace, jež postrádáme v našich v základech se neotřásajících a neburácejících, poloprázdných, unylých a odměřených kostelích, v místech méně formálních. V místech sdílení, debat, přátelství a veselí, hospody a kavárny nevyjímaje. A jestli nám bude vadit, že ti hospodští jsou o něco uvolněnějších způsobů, zůstanou oni tam a my tady. S pokračujícím časem však budeme mít v našich kostelích nejspíš stále více volných míst k sezení. Avšak kde vane svěží větřík, tam to žije a panuje ruch.

Autor je katolickým laikem, pracuje jako manažer v nadnárodní firmě, je členem dozorčí rady nadace Arietinum Arcibiskupství pražského, vystudoval teologii na KTF UK.