Vydání: 2008/21 O důležitých životních okamžicích, 20.5.2008, Autor: Alena Ouředníková

Poslední květnový den to bude přesně patnáct let, kdy papež Jan Pavel II. rozhodl, že na území západních Čech vznikne nová Diecéze plzeňská. Věhlasný chrám sv. Bartoloměje se stal katedrálou prvního a zatím jediného plzeňského biskupa Františka Radkovského.

Kdy jste se dozvěděl, že v západních Čechách vznikne nová diecéze a vy budete jejím biskupem?
O nové diecézi se začalo mluvit už v roce 1990. Do té doby bylo území rozděleno mezi pražskou arcidiecézi a Diecézi českobudějovickou a z malé části i litoměřickou. Odevšad to bylo daleko a bylo zřejmé, že je potřeba vytvořit samostatnou diecézi s vlastním centrem. Přípravy na založení jsem sledoval zpovzdálí jako pražský pomocný biskup a sekretář biskupské konference. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych mohl být prvním plzeňským biskupem. Tušení jsem začal mít asi tak začátkem roku 1993. A pak mi v půlce května zavolal pan nuncius, že prý mne Svatý otec jmenoval biskupem nové Diecéze plzeňské.

A co vy na to?
Věděl jsem, že to nebude lehké, a o mnohých úskalích je i tato příloha. Západní Čechy jsem znal dobře, protože jsem tu léta působil – naposled ve Františkových Lázních.
Nebyl jsem si jistý, zda na to všechno právě já mám. Ale Svatému otci se neříká „ne“, tak jsem – jak je ostatně dnes zjevné – prostě tento úkol přijal.

Do úřadu jste nastoupil 10. července 1993. Co vás tu čekalo?
Slavné a optimistické převzetí diecéze. Katedrála byla pod lešením, právě se za pomoci města opravovala. Poznal jsem šikovné spolupracovníky – kněze i laiky, na které jsem se mohl spolehnout. Problémem byl nedostatek kněží a také situace v sekularizovaných pohraničních územích. Ale jsou tu i území tradičně katolická, Chodsko a Klatovsko či samotná Plzeň.

Diecéze samozřejmě vznikala postupně, vytvářely se jednotlivé vikariáty. Co se z vašeho pohledu za těch patnáct let v diecézi podařilo?
Myslím, že velký smysl měly duchovní obnovy v jednotlivých farnostech, díky nim se vytvořila zdravá jádra lidí, o které je možno se opřít. Cením si také vytvoření církevních škol či Diecézní charity, pro kterou se podařilo sehnat výborné vedení.
Jsem rád, že v diecézi působí deset řeholních komunit, že počet našich kněží rozšířili Poláci a Slováci, bez jejichž pomoci bychom se neobešli. Vážím si velmi dobrých vztahů s vedením města Plzně a Nadací 700 let města Plzně, stejně jako vynikající spolupráce s partnerskou diecézí Regensburg a s německými nadacemi Renovabis a Kirche in Not i s Česko-německým fondem budoucnosti. Byla by toho ještě dlouhá řada, za co jsem rád, že se v diecézi podařilo... Tak jen pár příkladů. Sloučení farností, kdy se z velkého množství malinkých farností povedlo udělat velké a fungující celky. Diecézní centrum mládeže a setkávání mladých věřících, kterých po určitém úbytku v minulosti zase přibývá. Postupná rekonstrukce interiéru katedrály, kdy na opravu presbytáře přispěli lidé sami, nebylo třeba žádat o peníze „zvenku“. Meditační zahrada, velké dílo pana Luboše Hrušky. Efektivní tým pracovníků biskupství. Dobré vztahy s mnoha firmami, za všechny jmenujme Plzeňský Prazdroj. Opravují se kostely, lidé se nevzdávají, i když je situace někdy těžká. Celkově se mění i pohraničí: je čím dál více lidí, kteří tu zakotvili a cítí zodpovědnost ke krajině svého domova. Jsou velice dobré vztahy s německými sousedy, už žádná nepřátelství.

K narozeninám bývá zvykem vyslovovat přání. Co byste popřál vámi spravované diecézi do budoucna?
Mám dojem, že společnost je přesycená „materiálnem“ a obecně vzrůstá žízeň po duchovních věcech. Takže bych si přál, aby si lidé uvědomovali, že duchovní hodnoty musí stát na pevném základu. A tím je křesťanství. Proto bych diecézi (tedy místní církvi) přál, aby měla dostatek schopných kněží a dobré vedení. Také aby nebyla ve společnosti uzavřeným ghettem, ale byla svému okolí otevřená a pak také přijímaná.