Vydání: 2008/50 70 let od smrti Karla Čapka, 9.12.2008

Na adventním věnci hoří dvě svíce a oči tří mužů hledí do jejich plamenů. Venku za okny se žení všichni čerti, ale tady, uvnitř břevnovského kláštera, je příjemné teplo. Hřejivý pocit bezpečí a klidu se ve mně rozhostil natolik, že jsem se zdráhal vytáhnout diktafon a rušit příjemnou atmosféru novinářskými otázkami. Ale chtěl-li jsem představit občanské sdružení Cesta 121, nebyla jiná možnost.

„Pan Randa je šéfredaktor Katolického týdeníku a Martin Steiner je ekonom,“ představuje své spolupracovníky převor místního kláštera Prokop Siostrzonek. „Společně jsme se rozhodli, že se pokusíme pomoci stárnoucím kněžím, aby podzim svého života prožili důstojně, a to pokud možno v prostředí, které by mohli nazývat svým domovem,“ vysvětluje převor základní myšlenku sdružení. „Nejde nám o to, abychom nahrazovali kněžské domovy,“ doplňuje ho šéfredaktor Randa. „Pokud je kněz nemohoucí, služba domovů je nenahraditelná. Péče, kterou v nich personál poskytuje, je jedinečná a člověk se musí hluboce sklonit před tím, co řádové i civilní sestry dělají,“ říká Randa. Podle něj však ani nejlepší péče nedokáže zabránit tomu, že mnozí staří kněží berou odchod do domova jako svou poslední štaci. Nezřídka se stává, že po příchodu do domova rychle umírají, jsou apatičtí a ztrácejí chuť do života. I když jsou kněží, kteří se v novém prostředí dobře adaptují a berou ho jako svůj skutečný domov, málokomu se chce do kněžského domova odcházet. „Situace v jednotlivých diecézích je přitom velmi rozdílná,“ upozorňuje ekonom Steiner. „Asi nejtěžší to mají kněží v plzeňské, českobudějovické a litoměřické diecézi, ale ani jinde není situace jednoduchá. I když se biskupové snaží o své kněze postarat, jejich možnosti jsou značně omezené. Ať už však kněží pocházejí z jakékoli diecéze, jedno mají společné. Podzim života chtějí strávit tam, kde se cítí být doma. A právě v tom bychom jim chtěli být nápomocni,“ uzavírá Steiner.
(tra)