Co tě přivedlo k tomu, zabývat se smrtí a umíráním?

Pro Cestu domů jsem už dřív připravila knihu Sebevražda… a jak dál?! (2023), která otevírala edici publicistických sborníků zaměřených na praktické otázky kolem umírání a smrti. Nakladatelství i já jsme měly zájem ve spolupráci pokračovat. Ukázat čtenářům bohatství a šíři podob loučení, jaká se i dnes v našich zeměpisných šířkách nabízí, se mi pak zdálo zvlášť smysluplné. Navíc křesťanské pohřební obřady a zvyky znám, ale ty další už moc ne – a tak jsem byla sama zvědavá, jak je to u lidí sekulárních nebo třeba u židů či muslimů, co jsou jen poučky z etnografických studií a co se dnes doopravdy praktikuje a proč. A pak tu bylo přání nabídnout lidem, jimž někdo zemřel (a to budeme dříve či později my všichni), „vzorníček“ možností, jak se také mohou rozloučit. Co vyžaduje a co umožňuje zákon, co nabízejí církve, jaké existují služby a na koho se obrátit.

Co může být na způsobech a přístupech k pohřbívání v různých dobách i kulturách zajímavého pro dnešního člověka? Čím nás mohou inspirovat?

Oslovilo mě, že si veškeré civilizace a kultury na světě, co jich v dějinách bylo, uvědomovaly, že odchod na „onen svět“ je závažné a důležité období pro umírajícího i pro jeho komunitu a že si žádá své. V knize vedu rozhovory zhruba s patnácti reprezentanty různých náboženství, etnik či světonázorů (o historický pohled se pak v důkladné studii postaral religionista Radek Chlup) a všichni se shodují, že nelze zemřelé tělo jen tak někde odložit, zármutek uzavřít a jít dál, jako by se nic nedělo: smrt blízkého je bytostná zkušenost, kterou je potřeba se vší vážností prožít a odžít. Zvykové nebo rituální odlišnosti (a že jich je vlastně překvapivě málo) v jednotlivých náboženstvích a kulturách už jsou pak spíš jen různými formami vyjádření stejné zkušenosti a stejné potřeby. Jakoby různými kostýmy a rekvizitami k odehrání téhož divadelního kusu: toho, jak doprovodit umírajícího, potažmo zemřelého z tohoto života někam, kde už na něho nedosáhneme, aby mu bylo dobře a abychom dokázali dál existovat bez něj. Ještě více se mi tak potvrdilo, že trend kremací bez obřadu, který je i v Česku na postupu, není šťastný ani pro sekulárního člověka a že se upuštěním od loučení zbavujeme i důležitého zdroje pro svůj další život i pro to, jak sami sobě rozumíme a jak si sami sebe vážíme.

Ostatně když dojde k tragédii, jako byla střelba na Filozofické fakultě UK, ukazuje se, že pro část společnosti je loučení pořád důležité. Co to o nás vypovídá?

Potvrzuje to mou předchozí větu. Vyrovnávat se se smrtí potřebujeme. Pokud jde o smrt přirozenou, očekávanou, ještě ji zvládneme jen tak „přejít“. V případě tak strašné, kruté a nespravedlivé smrti, jako byla několikanásobná vražda nevinných mladých lidí na Filozofické fakultě, více cítíme, že to nebylo „správně“ v řádu věcí. A že je potřeba řád zase usmířit a narovnat. V Radkově studii, ale třeba i v kapitole o romských pohřebních zvycích a nakonec i v českém folkloru bys narazil na představu, že zemřelý, kterému se ukřivdilo, nebo nespravedlivá, tragická smrt vyžadují zvláštní obřady na usmíření křivd. Jsem přesvědčená, že jde o starobylé nastavení, které si i jako dnešní společnost neseme v sobě, ačkoli si ho většinou neuvědomujeme. A proto pak mají lidé potřebu přicházet na místa tragédií se svíčkami a květinami, a spontánně tak projevovat soustrast a zármutek. Líbí se mi, že v zemích na západ od nás vycházejí této potřebě vstříc právě i katolické farnosti a po tragických nehodách či střelbách obvykle dávají některý ze snadno dostupných kostelů v místě k dispozici pro tyto projevy truchlení a jako bezpečný prostor, kde se ztišit, plakat a vzpomínat, kde nechat vzkaz v kondolenční knize atd., zkrátka kde toto vybočení z řádu věcí „strávit“.

Zvláštní kapitoly jsou v knize věnovány křesťanskému či církevnímu prostředí. Co všechno je zde pojednáno?

Katolickou pohřební liturgií provádí P. Miloš Szabo, který se mj. netají roztrpčením, že i lidé označující se za katolíky leckdy své staré nechávají bez svátosti nemocných a nezajistí jim křesťanský pohřeb. O pravoslavných zvyklostech mluví ukrajinský kněz Vasilij Čerepko, který slouží v pražské farnosti sv. Cyrila a Metoděje. Popisuje například, jak své mrtvé vyprovázejí současní ukrajinští uprchlíci u nás: protože pravoslavní nevolí kremaci, převážejí se celá těla domů na Ukrajinu a drahé převozy leckdy rodinám financují štědří dárci z jejich komunity. Za evangelíky hovoří brněnský farář a publicista Ondřej Macek. Zajímavé pro mě bylo sledovat, že zatímco u katolíků a pravoslavných se obřady více soustředí na zesnulého a spásu jeho duše, u evangelíků se klade důraz na útěchu pozůstalých, protože duše už je v Božích rukou a mimo lidský dosah. Jaroslav Šebek pak přispěl kapitolou o papežském pohřbu, který ostatně máme nyní všichni v živé paměti. A dominikánka Benedicta Hübnerová vypráví, jak to chodí, když zemře sestra v klášteře.

Zavítáme také do světa židovství, islámu či buddhismu. Nastává i zde proměna či ústup od zavedených tradic?

Je to tak. Vhled religionisty a islamologa Martina Klapetka byl pro mě zajímavý právě tím, že ukazuje, jak se základní muslimská pravidla v praxi proměňují v evropských komunitách, podle možností a zákonů v jednotlivých státech včetně Česka (ne všude je např. možný pohřeb bez rakve, jen v rubáši, který islám ideálně předepisuje) a podle konkrétní islámské tradice či země původu. Dříve jsem také nevěděla, že jsou u nás hned tři muslimská pohřebiště a dvě nadace, které rodinám pomáhají vypravit pohřeb a rozloučit se podle náboženských pravidel. U židů jsem pak představila pohřební bratrstvo Chevra kadiša, jež u nás existuje od 16. století, a jeho služby, které v současnosti poskytuje zhruba dvaceti zemřelým ročně – zpravidla přeživším holokaustu. Ale také jsem zahrnula informaci o židovských pohřebištích u nás a o osudu židů a jejich hřbitovů za nacismu a později za komunismu, kdy ničení pohřebišť bylo další metodou, jak zneuctít a vyhladit celý národ.

Jaké další zajímavé vhledy kniha nabízí?

O jejich zvyklostech i představách posmrtné existence jsem si povídala ještě třeba s českými Romy nebo Vietnamci. A nerada bych opomněla kapitoly věnované alternativním a ekologickým pohřbům. Přibývá totiž spolků, jež pozůstalým pomáhají uspořádat pohřeb a zorganizovat rozloučení tak, aby byly „jejich“. Aby neměli pocit, že jde o strašidelnou, tragickou a bezútěšnou chvíli v nepříjemném prostředí, kde se vykonávají jakési podivné úkony, co jim nedávají smysl. Ale aby se nebáli uspořádat si věci po svém. Pokud o to stojí, aby si svého zemřelého sami připravili k pohřbu, nechali ho uložit třeba na přírodní hřbitov, kterých už je u nás několik počínaje pražskými Ďáblicemi; aby zapojili děti a nechali je třeba napsat dědovi vzkaz na urnu z papírmaše nebo na balonek, který společně vypustí do nebe. Zdá se, že i lidé, kteří se dnes nehlásí k žádné náboženské tradici, leckdy bytostně potřebují, aby zlomové situace jejich životů, jakou smrt blízkého bezesporu je, měly přesah, vertikálu, aby tam s nimi byl Bůh. A je hodné povšimnutí, že se pak i v této „pohřebácké alternativě“ vracejí ke stejným úkonům a symbolům, jaké po staletí používá církev: plamen svíčky, voda, ticho, prožitek ve společenství nebo hlína, z níž se zvedá zase nový život.