Bůh od člověka půst nepotřebuje

Smyslem postu (a znají jej různé náboženské tradice) je osvobození se od závislosti, vytvoření prostoru v sobě pro něco nového, důležitého, otevření se. Doba postní je dobou přípravy, opětovného obrácení se k Bohu, osvobození se od sebestřednosti, aby člověk mohl skutečně vstoupit do společenství s Bohem. Zároveň je aktem solidarity s těmi, kterým mnohdy i dnes chybí dostatek toho základního. Na půst je užitečné se připravit především tím, že si člověk uvědomí (a to zabere určitý čas), co ho svazuje, co mu brání v duchovním životě, co je momentálně jeho slabostí – a rozhodne se s tím něco udělat. Vůbec to nemusí souviset s omezováním v jídle a pití, někdy právě naopak.
Omezení se v něčem musí mít skutečný důvod a cíl. Nejde o formální plnění nějakých ustanovení, nýbrž o hledání intenzivnějšího spojení s Bohem, otevření se jeho působení. Může to třeba znamenat víc spát nebo trávit méně času na počítači a využít ušetřeného času k tomu, co člověk zanedbával: k modlitbě, k meditaci, k odkládaným návštěvám, rozhovorům… Jsme plni sami sebe a nejrůznějšího harampádí z vnějšku. Půst nám má pomoci k vyprázdnění, k uspořádání našeho nitra i života.
Bůh od člověka půst nepotřebuje
Ježíš se sám postil, když se připravoval na rozhodující etapu svého života. To si nevybral jako asketické cvičení, nýbrž byl na poušť uveden Duchem. Ačkoliv byl bez hříchu a žil ve stálém spojení s Otcem, i on jako člověk se potřeboval připravit, otevřít se tomu, co mělo následovat. Ve smyslu asketického výkonu však půst nepropagoval, jak ho praktikovali farizeové.
Bůh od člověka půst nepotřebuje, nelze si jím Boha „koupit“; to člověk potřebuje půst jako cestu k obrácení. Proto Ježíš říká na výčitku, že se jeho učedníci nepostí, že to přece nyní nepotřebují (odhlédnuto od toho, že často všichni trpěli nedostatkem), protože dokud je s nimi, mají jej i Otce „na dosah“, ale až tu nebude, budou potřebovat půst k nalézání Boží tváře a vůle v dané situaci. Půst musí vést k vnitřní proměně, jinak se míjí svým cílem.