Vydání: 2018/7 Půst je cesta k sobě, Bohu i druhým, 13.2.2018, Autor: Alena Ouředníková

Příloha: Diecézní zpravodajství - Plzeňská diecéze

„Vnímáme zařazení Mariánské Týnice mezi národní kulturní památky jako uznání duchovních kvalit i památkových a krajinných hodnot a také jako poděkování spolkům i jednotlivcům, kteří se, zejména v posledních sto letech, o záchranu a obnovu této architektonické perly od Jana Blažeje Santiniho zasloužili,“ zdůrazňuje Irena Bukačová, ředitelka Muzea a galerie severního Plzeňska, které zde sídlí. „Z devatenácti nově potvrzených národních kulturních památek v kategorii poutních míst jsme jediné místo, které nevlastní církev, ale kraj,“ doplňuje s tím, že areál má ze strany Plzeňského kraje stabilní podporu, stejně jako dobrou spolupráci s plzeňským biskupstvím.
Poutní kostel, ambity a proboštství patřily původně nedalekému cisterciáckému klášteru v Plasích, po josefínských reformách nebyl areál v Mariánské Týnici využíván a postupně chátral. Když v roce 1920 došlo ke zřícení centrální kupole kostela, začal boj o záchranu, do jehož čela se postavil významný architekt Hanuš Zápal. Následná válka ani komunistický režim ovšem památce neprospěly. Teprve v 90. letech byla zařazena do Programu záchrany architektonického dědictví a momentálně probíhá dostavba chybějícího východního ambitu. „Dostali jsme šanci po třech stech letech dokončit podle původního Santiniho projektu to, co se tehdy nestihlo. Čas tady není překážkou,“ raduje se Irena Bukačová. Dostavba by měla být dokončena v roce 2020.
Ačkoliv poutní areál není v majetku církve, sakrální turistika a bohoslužby tu hrají svou roli. Irena Bukačová potvrzuje: „Rádi bychom významně oživili především tradici poutí o všech mariánských svátcích, byl by to návrat k původnímu smyslu tohoto místa, které je tak silné, že si vynutí úctu i u nevěřících návštěvníků. Ti se často svěřují, jaké tu pociťují rozechvění a náhlou potřebu pokleknout a pomodlit se.“