Vydání: 2016/52 Setkání s Božím dítětem, 20.12.2016, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Vánoce KT Speciál

„Je to sv. Anežka a Zdislava – ten nejmenší na mělnickém kostele, který právě zve město k večerní modlitbě,“ prozrazuje šéf desetičlenné zvonické party Jiří Malecký, s nímž stoupáme až nad zvonové stolice, jak nazývají zvoníci trámoví, na němž jsou zvony zavěšené. Z ochozu věže chrámu sv. Petra a Pavla se nám nabízí dechberoucí výhled na soutok Vltavy a Labe a širý vinorodý kraj v sousedství bájemi opředené hory Říp. Do města i širokého okolí se poletujícím sněhem nese z věže na návrší v těsném sousedství zámku rodu Lobkowiczů velebný zvuk. Trojici zvonů sem chodí rozeznívat „neorganizovaná parta“, jak společenství lidí, kteří tahají za lana, nazývá Jiří Malecký. „Kdo přijde, zvoní,“ popisuje tým ochotných lidí, kteří stoupají na každé zvonění po 130 schodech, aby minimálně deset minut tahali za konopná lana.
Dvanáctkrát lehčí než zvon
I kdyby po celý rok znělo zvonění kostelních zvonů v uších obyvatel Mělníka i dalších měst a vsí jako obtěžující reklamní tah, kterým farář láká do kostela, o Vánocích je to rázem jiné. Souzvuk tisíců kostelních zvonů po celé zemi zní lidem v tento čas jinak a lépe. „Zvony k Vánocům prostě patří, to ví každý. U nás zvoníme na půlnoční všemi zvony a po oba vánoční svátky pak déle než obvykle,“ prozrazuje Jiří Malecký.
Když srdce udeří do věnce
Jako první rozeznívají zvoníci ten nejmenší, k němuž se přidává sv. Václav a Ludmila, a na závěr rozhoupají ten největší – sv. Petra a Pavla. Ten je tzv. dvoumužný a za lana na každé straně zvonové stolice musí tahat jeden zvoník. Nebo zvonice. „Máme mezi sebou holku, která je asi dvanáctkrát lehčí než náš nejmenší zvon. Zvonění totiž není záležitostí síly, ale vytrvalosti a citu. Musíte tahat tak, abyste rozuměli, co vám zvon chce říct. Když zabíráte málo, pak vynechává, a když moc, srdce se odráží nebo kýve i se zvonem. Musí se najít ta správná chvíle a koordinace, aby všechny tři zvony zněly souměrně. Je to pak krásný pocit, když rána srdce do věnce rozezní zvon tak, jak to má být,“ vypráví Jiří Malecký.
Kdo může být zvoník?
„U nás na Mělníce jsou požadavky na osobu zvoníka velmi stručné a jednoduché: ochotný člověk s chutí zvonit, alespoň patnáctiletý. Měli jsme tu i mladší, ale ti většinou ještě nemají výdrž,“ vysvětluje Jiří Malecký. Zvoníkem může být i elektrický motor, který tu mají nainstalovaný na nejmenším zvonu, protože pravidelné zvonění během dne by vyžadovalo mnohem větší počet ochotných dobrovolníků. „Bereme to jako nutnost a používáme ho jen u nejmladšího zvonu. Na ty staré se musí zvonit ručně, protože se jinak ničí. Člověk je prostě člověk,“ uzavírá zvoník.