Vydání: 2006/43 Člověk a zvíře, 24.10.2006, Autor: Zuzana Burdová

I dnes, v době televize a internetu, mají děti stále obrovský zájem o domácí zvířata. Odvěké soužití s přírodou je v člověku hluboce zakořeněno a nemá smysl se proti tomu bouřit. Také dětská psychologie potvrzuje velkou příležitost k povzbuzení duševního vývoje dítěte žádoucím směrem, k formování některých správných postojů a potlačení těch nežádoucích, a dokonce i k léčení některých duševních poruch.

Zvířata se mohou stát vychovateli dětí pouze tehdy, vytvoříme-li jim k tomu podmínky. Nestačí, aby zvířata v lidském světě přežívala bez trápení, měla by mít opravdu krásný život. Zároveň by něco pěkného a povznášejícího měla vnést do života lidí, neměla by se stát modlou ani fetišem, ale tvořit s nimi zdravé společenství.
Cvičení psi se dnes uplatňují tradičně jako průvodci a společníci lidí s těžkými poruchami zraku, dovedou ale také např. podávat věci vozíčkářům, otevírají dveře, zásuvky či přivolávají výtah. Neslyšícím zase dovedou signalizovat zvonění zvonku nebo pláč dítěte. Stále častěji se objevují v ústavech, penzionech pro staré lidi a dokonce i ve věznicích, kde napomáhají citovému probuzení a resocializaci vězňů.
Hovoříme-li o tom, že zvířata vychovávají k odpovědnosti, mějme na paměti, že zprvu to budou vždy rodiče, kdo se o domácí mazlíčky bude starat. Podstatnou část úkolů je dítě schopné převzít až v období puberty. Podívejme se nyní na žebříček domácích zvířátek podle toho, jaké podněty dětem přináší a co dobrého pro vývoj dětí od nich můžeme čekat.

přehled domácích zvířátek
Na nejnižší příčce jsou akvarijní rybičky, jako prototyp zvířátek, která nemají žádný vztah k člověku. Sledujeme je jen za sklem – jak se pohybují, živí, vyměšují a rozmnožují. Jsou dětem zdrojem nenásilného poučení o principech života.
O stupínek výš jsou zvířata, jako např. želvy, které sice také nemají vztah k člověku, ale oproti rybičkám je člověk může vzít do ruky. Může se s nimi i mazlit, ale povrch jejich těla není nijak příjemný.
Ptáci v kleci zaujímají další příčku. Jejich životní projevy jsou bohaté a do jejich podnětového repertoáru vstupují navíc projevy hlasové, zpěv a křik. Některé papoušky je možné naučit mluvit. Vůči člověku už navíc projevují nějaký vztah. Další příčka patří malým savcům, jako jsou morčata, křečci či králíčci. Je příjemné se s nimi mazlit, chytat je po bytě, i oni projevují svou náklonnost svým hlavním ošetřovatelům.
Kočky se už zpravidla samy postarají svým majitelům o práci a zábavu. Samo kotě si dovede hrát, jak by si s ním nevyhrálo ani dítě. Přítulnost koček je příslovečná a nechybí jim ani určitá věrnost.
Nejvyšší místo zaujímá pes, odedávna přítel člověka. K tomu všemu, co jsme u zvířat už pochválili, přidává schopnost přijímat člověka jako svého pána, ochránce, bližního, je mu ochoten pomoci i sloužit, v případě potřeby za něj také  bojovat a nasadit život. Je věrný.

konkrétní přínos pro výchovu dětí
Pro malé děti asi do tří let jsou domácí zvířátka zdrojem podnětů svou pohyblivostí a životními projevy. Dítě se seznamuje s živým tvorem, který má podobné potřeby a projevy jako ono samo. Bolí ho, když ho někdo trápí, dovede mít radost ze života a má i nějaké nároky na péči dospělých. Je tu přínos pro výchovu k toleranci a ohleduplnosti a jistá příprava na to, až dítě bude mít sourozence.
Děti předškolního věku mají domácí zvířata za živé hračky. Poznávají, že život je něco osobitého a zvláštního.
Zcela specifický význam mají zvířata pro děti tzv. středního školního věku, tj. přibližně od osmi let výš. V této době se u dětí zcela přirozeně rozvíjí rodičovské postoje vůči malým dětem. Právě na zvířatech mohou děti rozvíjet své pečovatelské a ochranné tendence – něžnost, obětavost a řadu dalších vlastností, které se jim budou hodit, až budou mít vlastní děti.
Od puberty výš přebírají děti podstatnou část péče a odpovědnosti za zvířátko. Hledají spíše společníka, kamaráda. Bývají schopny své svěřence něčemu učit, zabývat se jím – zkrátka vychovávat. To je nezanedbatelný přínos pro vývoj.

VÝCHOVA PRO ŽIVOT
Jak už jsme naznačili, děti mohou na zvířatech konkrétně pozorovat životní funkce v přirozených souvislostech. Pozorují tak i aktivitu sexuální a rozmnožovací, a to bez učebnic a školních osnov a bez rozpačitých postojů rodičů, kteří často nevědí, jak do toho. Děti mají možnost se ptát a rodiče vítanou možnost svůj výklad doplnit a upřesnit. Vše zůstává na úrovni přírodovědné, a tím to také odpovídá dětské mentalitě a ztrácí příchuť zakázaného ovoce.
Druhá výchovná funkce se týká konce životního cyklu – smrti, o níž se hovoří neméně těžko. Malá domácí zvířátka žijí poměrně krátce, je tedy samozřejmé, že se dítě s uhynutím nějakého zvířátka několikrát setká. Prožije tedy otřes, smutek, lítost nad ztrátou a bude se s tím muset vyrovnat. Naučí se s těmito skutečnostmi zacházet lépe než když o nich jen čte v pohádkách. Není dobré vychovávat dítě v citovém skleníku, aby na ně vítr životní skutečnosti nezafoukal – naopak je vhodné připravovat je včas a jemně, přirozeně a nenásilně na skutečnosti nepříjemné a tvrdé. A tedy i na tu ze všech nejtvrdší – už proto, že je nevyhnutelná!

Podle knihy Zdeňka Matějčka Co, kdy a jak ve výchově dětí (vydal Portál 2000) připravila zub.