Vydání: 2006/7 Jsou muži ženám oporou?, 13.2.2006, Autor: Kateřina Beščecová

Česká delegace v čele s arcibiskupem Graubnerem a P. Jiřím Šlégrem navštívila Bangladéš

„Chtěli jsme, aby naše návštěva nevyzněla, jako že my jsme ti bohatí, kteří jim posíláme peníze, a oni ti chudí, kteří by nám měli děkovat. Chceme, abychom ze spolupráce měli vzájemnou radost a obohacení, a přejeme si, aby se děti za sebe navzájem modlily, u nás i v Bangladéši,“ říká P. Šlégr. A tak na všech místech, která navštívili (sirotčince, domovy pro děti a mládež a další místa), si předali „dekrety přátelství“ a na jejich základě budou dál spolupracovat.

Na otázku, co ho během cesty nejvíc obohatilo, P. Šlégr odpovídá: „Velmi na mě zapůsobila radost, opravdovost, důvěra v Boha i v tak těžkých podmínkách, v jakých žijí. Například jsme přijeli do velmi chudé vesnice, ani cesta tam pořádně nevedla, a lidé nás přijali jako velmi vzácné hosty. Posadili nás na židle mezi stromy, sundali boty i ponožky, umyli nám nohy a přitom zpívali a tancovali. Pokaždé, když jsme se loučili a chtěli jít dál, obklopili nás a chtěli dostat požehnání. S tím jsem se u nás nesetkal, že by mě lidé nepustili, dokud jim nepožehnám. Přál bych si, abychom i my uměli žít s Bohem tak naplno, a i když je u nás věřících málo, abychom se dokázali spojit tak, jako to umí v Bangladéši. Oni nám vždycky říkali, že nám nemají co dát, ale co nám dají, je jejich víra a láska. Toto obohacení bych chtěl předat dál - aby se to dotklo každého člověka v naší zemi, a hlavně těch, kteří Bangladéši pomáhají. Ale to hlavní je nezapomenout, že i odtud přichází pomoc k nám. Sice méně viditelným způsobem, ale o to hlubším.“

* * *

Arcibiskup Jan Graubner o návštěvě Bangladéše:

Celá církev v Bangladéši působí jako mladá a živá. Mají hodně dětí. Jejich zbožnost je působivá. Všichni jsou tam chudí, což je vidět i na biskupstvích, ale dovedou společně krásně slavit a vyzařovat radost. Bylo vidět, že umějí slavit a slaví rádi, že je tam daleko méně individualismu, že jim nestačí společná bohoslužba. Zaujala mě láska k dětem a schopnost i malých venkovských farností připravit společný program. Ke každé farnosti patří nejen kostel a fara, ale i škola a hřiště či louka s venkovním pódiem a sál, ošetřovna i sirotčinec nebo internát, což vytváří normálnější prostředí pro život církevního společenství. Křesťané v Bangladéši tvoří poměrně malé společenství v muslimském moři, ale svými dějinami ukazují, že mají základní směr správný, když odolávají a neubývá jich. Kladou důraz na vzdělání v církevních školách (které jsou lepší než státní, a proto na nich studují i muslimové) a na společenství. Snaží se bydlet v katolických obcích. Kdo bydlí v diaspoře, posílá děti do katolických internátů, aby se upevnily ve víře v církevním společenství vrstevníků a v muslimském prostředí se neztratily. Na jednu farnost připadá vždy více církevních škol. Mají dokonce katolickou univerzitu.