Vydání: 2020/40 Starost o zemi svatého Václava, 29.9.2020, Autor: Tereza Zavadilová

Kongregace na dvacetistránkovém dokumentu z 22. září, který potvrzuje postoj církve k eutanazii, pracovala dva roky. V reakci na četné dotazy se v něm věnuje zejména duchovnímu doprovázení pacientů, kteří chtějí dobrovolně ukončit svůj život, a také reaguje na legislativní umožnění eutanazie ve světě.
Novinkou textu je kontemplativní pohled na člověka – vnímaného v jeho „celistvosti, nezcizitelné důstojnosti a posvátnosti“. „Nedotknutelná hodnota života je základním principem přirozeného morálního řádu a bytostným základem právního řádu. Nemůžeme jej nikomu vzít, ani pokud o to požádá,“ uvádí dokument. Kongregace jím chce připomenout podobenství o milosrdném Samaritánovi a zdůrazňuje, že „i když je vyléčení pacienta nepravděpodobné nebo nemožné, lékařská, psychologická a duchovní péče by nikdy neměla ustat“.
Jedenáctá kapitola o pastoračním rozlišování pak předepisuje, jak mají nemocniční kaplani jednat s člověkem, který se rozhodl pro dobrovolný odchod ze světa – tehdy totiž není způsobilý k přijetí svátostí, leda že by svůj úmysl změnil. Dokument nicméně duchovní povzbuzuje k naslouchání. A vybízí k zaručení tzv. výhrady svědomí u zdravotníků, aby měli možnost odmítnout se na eutanazii podílet.
Pečovat i o nevyléčitelného
„Péče o život je první odpovědností, kterou lékař zakouší při setkání s nemocným,“ uvádí dokument. Proto i tehdy, kdy je uzdravení nemožné či nepravděpodobné, je všestranné doprovázení neopominutelnou povinností lékaře. Opakem toho je „nelidské opuštění nemocného“. Dostát odpovědnosti vůči nemocnému člověku znamená zajistit mu péči až do konce. „Uzdravit, je-li to možné, pečovat vždycky,“ cituje text papeže Jana Pavla II.
Za rozhodnutím pro eutanazii spatřuje kongregace „nedostatek víry“. A za příčinu neschopnosti docenit hodnotu života pokládá „pokřivené kulturní povědomí“, které chybně nakládá s výrazy „důstojná smrt“ a „kvalita života“, mylně pojímá „milosrdenství“ a „soucit“ a podporuje „růst individualismu“. Dokument tedy nadřazuje právo na život osobním právům člověka.
Vyjadřuje se také k paliativní péči, přičemž upuštění od další léčby pokládá za „morální povinnost“ v případech, kde není šance na uzdravení, naléhá na výživu a zavodňování umírajícího pacienta a na léčbu bolesti. Zvláštní kapitolu pak věnuje hospicům s poukazem na mimořádný význam perinatální péče (tedy o děti, které umírají krátce po narození), jež by zasloužila co největší rozšíření.
Ve většině zemí je eutanazie nezákonná. Jako první na světě ji v roce 2002 legalizovalo Nizozemsko, umožňuje ji také Belgie, Lucembursko, Kolumbie a Kanada. Na cestě k její dekriminalizaci je Portugalsko a Španělskou a na Novém Zélandu se o možnosti její legalizace koná v říjnu referendum.