„Nemáme sami moc, ale přesto mezi sebou sbíráme oblečení, jídlo i peníze pro lidi, kteří k nám uprchli z východu,“ říká Nelya Varga z Mukačeva. Boje v Doněcké a Luhanské oblasti, neutuchající navzdory jednáním i deklarovanému příměří, nutí lidi opouštět domovy. Někteří hledají útočiště v Rusku, jiní směřují do vnitrozemí Ukrajiny. „Na více místech se otevřely i ruskojazyčné školy pro jejich děti, neboť lidé z východu naší země ukrajinsky nehovoří,“ zmiňuje Varga.

Soudržnosti Ukrajinců si všímají též mezinárodní pozorovatelé včetně pracovníků Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), kteří působí v nejpostiženějších regionech. Pomoc svým východním spoluobčanům poskytují lidé i přesto, že většina z nich hovoří neoblíbenou ruštinou. Příchozí se zase po vstřícném přijetí záhy zbavují propagandou vštípených obav ze západních „neobanderovců a nacionalistů“. Také díky tomu množství vnitřních uprchlíků ještě nepředstavuje pro zemi větší humanitární ani politický problém, čemuž napomáhají mj. aktivity Ukrajinců žijících v jiných státech Evropy a jejich podporovatelů. Z Česka vozí do Ukrajiny materiální i finanční pomoc například sdružení Ukrajinsko Evropská Perspektiva, ale také řada Ukrajinců, kteří v ČR pracují.

Přesto se situace uprchlíků s nadcházející zimou bude komplikovat. V nejhůře zasažených oblastech dosud žije zhruba dva a čtvrt milionu lidí, z nichž mnozí v ruinách rozbombardovaných domů a s minimálními prostředky. Osmdesátiletá Marija ze Slavjansku – jednoho z nejhůř postižených měst – přespává s manželem v kuchyni, která zůstala jedinou celistvou místností v jejich domě. Na opravy nemá a penze jí nechodí už několik měsíců. Podobně je na tom celá řada jejích sousedů, kteří se odvážili vrátit do svých obydlí, přestože se kolem několikrát denně ozývají detonace a střelba. Tady jsou ovšem doma – jak v jejich příbězích, které monitoruje a zaznamenává UNHCR, opakovaně zaznívá.