Vydání: 2008/20 Mateřská dovolená - odpočinek, nebo zátěž?, 13.5.2008, Autor: Martin T. Zikmund

Před dvěma týdny vydal Vatikán poselství k buddhistickému svátku Vésak. Kardinál Jean-Louis Tauran, předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog, v něm píše o společné odpovědnosti křesťanů a buddhistů za planetu Zemi. Nejen nad touto aktuální výzvou se zamýšlíme s P. Ludvíkem Armbrusterem SJ, děkanem Katolické teologické fakulty UK v Praze, který v letech 1952–1999 studoval a pak vyučoval filozofii na jezuitské univerzitě Sophia v Tokiu.

Může toto vstřícné slovo z Říma rezonovat mezi japonskými buddhisty?
Mluvit o „japonských buddhistech“ je jako hovořit o „českých křesťanech“. Pro velkou většinu oslovených na obou stranách je jejich náboženství sotva něčím více než kulturním folklórem. Vzhledem k působení agresivních sekt jsou navíc Japonci vůči organizovanému náboženství alergičtí. Neočekávám proto, že by vatikánské poselství mohlo mít v Japonsku významný ohlas, i když na Japonce ekologické problémy samozřejmě doléhají.

Jak se vůbec Japonci dívají na křesťanství?
Jednou mi můj japonský přítel-filozof řekl: „Co vy, misionáři, jste nám vlastně přišli říct? Že vy – Evropané máte pravdu a že my všichni ostatní jsme na omylu? Vidíš, a tohle my neberem.“ Japonci pořád nahlížejí na křesťanství jako na náboženství víceméně euro-americké. V dlouhém období od konce 16. do poloviny 19. století dokonce považovali místní křesťany za pátou kolonu evropských kolonizátorů – a tak se je snažili vykořenit, jak se dalo. Prakticky tehdy utopili křesťanskou misii v krvi. Dnes přejímají ze Západu moderní přírodní vědu a technologické know-how, křesťanské vlivy však jen ve velmi omezené míře.

A co budoucnost křesťanské misie v Japonsku?
Stejně jako kdysi sv. Pavel pracně prosazoval, aby se pohané – pokud měli být pokřtěni – nemuseli stát nejprve Židy, tak by se dnes analogicky nemělo od Japonců a dalších Asiatů chtít, aby jejich konverze ke křesťanství zahrnovala i přijetí evropské kultury. Ostatně takový přístup nemá už ani v Asii šanci.

Donedávna se však evropská kultura vyvážela spolu s křesťanstvím, aniž by se tyto věci od sebe oddělovaly...
A pak ty naše misie po světě vypadají dosud jako filiálky římskokatolické církve. Naše křesťanská misie v Asii ještě není dost indická nebo japonská. Ještě pořád jsme teologicky v epoše, kdy se křesťanství vnášelo do východních zemí pod pláštíkem evropské kolonizace. Kolonie se však osamostatnily, začalo něco nového a my v církvi to musíme vzít vážně. Vždyť v jednotě s papežem není jen římskokatolická církev, ale také řeckokatolická, chaldejskokatolická a tak podobně. Tyto církve mají svou liturgii, své církevní právo, svou kulturní svébytnost, a přece jsou katolické. V budoucnu by těchto svébytných, a přece s Římem spojených církví mělo být v Asii ještě více – například čínskokatolická, japonskokatolická...
Pán Bůh má přece rád smíšený les. Monokulturní porost je navíc velmi slabý proti přírodním katastrofám a škůdcům. Je třeba dopřát jiným národům zasadit si seménko evangelia do své kulturní půdy.

P. Ludvík Armbruster SJ se v tomto týdnu dožívá 80. narozenin. Redakce Katolického týdeníku mu k tomuto životnímu jubileu srdečně blahopřeje.