Vydání: 2008/8 Únor 1948, 19.2.2008, Autor: Václav Štaud

V polovině letošního ledna si někteří obyvatelé obce Našiměřice na Znojemsku postěžovali v deníku Mladá fronta Dnes na faráře sídlícího v nedalekých Olbramovicích. Sami sice do místního kostela svatého Jiljí chodí jen o pohřbech, kritizují však jeho špatný stav, který kladou za vinu P. Janu Fialovi. Chrám je v uvedeném článku dokonce zařazen mezi nejohroženější památky v kraji.

První nesrovnalost v článku MF Dnes jsme odhalili dotazem na brněnském biskupství. Jeho mluvčí Martina Jandlová popřela, že by našiměřický farní chrám patřil mezi ohrožené. Rozjeli jsme se tedy zjistit realitu přímo na místě. Kostel patří k vzácným památkám. Románská věž je pozůstatkem tvrze, zaniklé požárem ještě před polovinou 12. století, kdy k ní tehdejší stavitelé přistavěli vlastní chrám. Ten pak byl prvním budovatelským dílem P. Jana Fialy, když před 15 roky převzal zdejší rozsáhlou duchovní správu. I proto považuje kněz kritiku za nespravedlivou a uvádí: „Svatému Jiljí jsem velmi rád věnoval mnoho času a sil. Podařilo se mi tehdy sehnat víc než milion korun. Vyměnili jsme střechu, stavbu pevně stáhli ocelovými lany a základy zajistili důkladnou betonovou injektáží. Po opravě omítek a vymalování byl kostel dlouho pěkný. A já jsem musel zajišťovat opravy dalších kostelů.“
Při záchranných pracích po dalším požáru před sto lety někdo u sv. Jiljí provedl těžko vysvětlitelné zásahy. „Jaký důvod mělo například výrazné rozšíření opěrných pilířů, nelze zjistit bez důkladného stavebního průzkumu. Jisté je, že některá místa tak nejsou chráněna proti vodě, zeď vlhne a zase z ní opadává omítka,“ ukazuje P. Jan Fiala. „To je pravda, ostatně každé budově škodí i dlouhodobé nepoužívání. Ale slova o ohrožení nejsou správná. Tento kostel je naopak zabezpečen na mnoho let.“

KDYBY ALESPOŇ VYVĚTRALI...
Jedna z pamětnic, paní Alena Peschelová, vzpomíná: „Kostel opravdu chátral a když nastoupil otec Jan, velmi mu pomohl. To už jsme se občasných bohoslužeb zúčastňovaly jen dvě nebo tři. A od chvíle, když jsem odešla do olbramovického penzionu, nechodí z Našiměřic do kostela vůbec nikdo. Lehko se to místním kritizuje! Spíš by měli nabídnout pomoc, stačilo by pravidelné větrání. Zatím si ani před vchodem nezametou. Když se blíží poutní slavnost nebo je nutné připravit kostel na pohřeb – to bývá méně než jednou do roka, jedu tam uklidit. Naštěstí mám ještě několik kamarádek, které mi pomohou,“ říká paní Peschelová.
Když Našiměřice opouštíme, otec Jan se smutně ohlédne za siluetou starého kostela: „Nevím, jak to řešit. Další, ještě důkladnější oprava představuje opět miliony. Ten kostel by si to zasloužil. Ale kde vzít prostředky? Mají se hrstky okolních věřících skládat na to, aby měli Našiměřičtí jednou do roka dokonalou obřadní síň? A navrhnout předání kostela obci? Najdou se v rozpočtu malé vesnice potřebné finance? Nedopadl by chrám ještě hůře? Opravdu nevím...,“ uzavírá P. Jan Fiala sérii vážných otázek.