Ten, kdo viděl dramata v srdcích osamělců

Osobně jsme se setkali snad dvakrát třikrát v životě, a to ještě při nějaké oficiální příležitosti. Přesto mě už od prvního pohledu přitahovala jeho jakási soustředěná vážnost, s níž, zdá se, hleděl na svět. A kouřil jednu cigaretu za druhou jako příznak neklidu, který v něm vyvolával styk s tímto světem, jehož nejzávažnější dramata se odehrávala nikoli v kuloárech politických stran, nýbrž v srdcích osamělců hledajících smysl vlastních životů, často rozvrácených nenadálou hrou osudu.

Nyní už není neklidu, nyní už je mnohé vyjasněno, protože stojí tváří v tvář tomu, kdo lidské osudy řídí. Jan Balabán (1961) opustil devětačtyřicetiletý tento svět ve spánku, jako by nechtěl plýtvat slovy na rozloučenou. A s ním nás bohužel opustil jeden z našich největších současných spisovatelů, prozaik – analytik těch nejbanálnějších situací a činů, v nichž hledal a nacházel podstatu lidství. Většinu svého života prožil Jan Balabán v Ostravě, v prostředí, kde měl příležitost seznámit se i s tou nejdrsnější podobou lidského pobývání ve světě. Nicméně svůj pohled na četné outsidery a ztroskotance, jimž věnoval pozornost, vždy opíral o dimenzi transcendentní naděje, k níž ho vedl nedeklarovaný křesťanský étos vyrůstající z jeho evangelického rodokmenu. Literární svrchovanosti dosáhl především jako autor povídek (zejména v knihách Možná že odcházíme a Jsme tady) – zde se stal jedním z vrcholných představitelů tohoto literárního žánru. Jeho povídky, často charakterizované jako existenciální prózy, mají typově blízko k povídkám amerického spisovatele Raymonda Carvera. Tak jako tento Američan i Jan Balabán usiluje o situační prózu, v níž se ve zdánlivě všedních kulisách může odehrávat krutý boj o smysluplnou identitu lidských bytostí, jimž život odepřel snadné odpovědi na jejich životní prohry i naděje. V končinách dnešní postmoderní nezávaznosti ztratila česká literatura spisovatele, u něhož bylo slovo stále ještě nositelem odpovědnosti a naděje. Proto nám bude dvojnásobně chybět jeho hlas.