Vydání: 2021/9 Filozof živé víry Jan Sokol, 23.2.2021, Autor: Tereza Zavadilová

 
Jejím autorem je Francesc Torralba, profesor filozofické antropologie a současné filozofie na Barcelonské univerzitě a rovněž poradce Papežské rady pro kulturu. Předmluvou knihu opatřil P. Antonio Spadaro SJ, šéfredaktor jezuitského čtrnáctideníku La Civiltà Cattolica, a papežův slovník v ní přirovnává ke „zlomkům milostného rozhovoru“. Podle něj současného papeže už jako buenosaireského arcibiskupa „znepokojoval proces postupného vyprazdňování slov“, jejich inflace i to, že slova začala postrádat obsah, váhu i „jiskru“. „František je velikán komunikace. Vnímá svobodu svého bytí a chce se svobodně sdílet. Jeho poselství se tudíž dokáže dotknout lidí zcela bezprostředně, přímo a intuitivně,“ líčí jezuita.
Papež si libuje v jednoduchosti, bezprostřednosti a srozumitelnosti, v metaforách, rčeních, idiomech, novotvarech, ale i v „nezvyklé výslovnosti italských výrazů, pokroucených v různých nářečích, které vytahuje z paměti předků, především své babičky“. Poetický jazyk se tak snoubí s lidovým a s mluvou starozákonních proroků. Spadaro připouští, že to někdy vede i k nedorozuměním: „Papež nediktuje tisková prohlášení ani neudílí ponaučení, chce zahájit dialog.“ Ostatně ve své exhortaci Radost evangelia (čl. 158) František píše: „Je třeba (lidem) hodně naslouchat, sdílet jejich život a ochotně jim věnovat pozornost.“ Z jeho komunikace je tak cítit „řeč ulice“, každodennost a pastorační vztah k věřícím, ale zároveň je dokladem jeho hlubokého vzdělání – znalosti dějin literatury, poezie i kreativního psaní, shrnuje v předmluvě Spadaro. Papež podle něj svým stylem klade „výzvu dnešnímu teologickému jazyku, který přemírou odbornosti někdy hraničí s úřednickým jazykem“ a někdy je „produktem slabosti západní víry a snahou o ospravedlnění její racionality“.