Vydání: 2005/7 Usmíření s církví, 8.2.2005, Autor: Jiří Macháně

Neměli prostě živou zkušenost s řeholním životem. Tradice byla přerušená čtyřicet let – oni o klášterech jenom četli či slyšeli a byli v zajetí naprosto romantických představ. Navíc každá řeholní komunita by měla být vlastně jakousi rodinou - a jestliže mnoho lidí do klášterů přicházelo z narušených rodin, kde funkční společenství nepoznali, mívali velké potíže.

Životaschopnost komunity se projeví v tom, zda a jak dokáže oslovit jednotlivce. Dostatek povolání mají paradoxně „staré“ řehole - podívejme se třeba na nově založený klášter trapistů nebo na úspěch poměrně přísných karmelitek. Mladého člověka totiž přitáhne především opravdovost života - a ta budoucnost má.

Má ukazovat na budoucí věk. To je moc důležité pro člověka dneška, který je sevřen pozemskými starostmi a jen podvědomě tuší, že jeho život není ohraničen hvězdičkou a křížkem na pomníku. Dalším svědectvím společenství zasvěceného života je skutečný život z víry. Když se setkáte s člověkem živé víry,  může to ovlivnit celou vaši budoucnost. Lidé brzo zapomenou na to, co jsme pro ně udělali nebo co jsme jim řekli, ale nezapomenou na to, jak se s námi cítili a co s námi mohli prožít. To je může ovlivnit na dlouhá léta, nebo dokonce i na celý zbytek života. Tuto atmosféru mohou načerpat třeba pobytem v nějaké komunitě zasvěceného života.

Nemocný ani jeho příbuzní to nedokáží formulovat. Cítí se s konkrétní sestrou dobře a bezpečně, protože je vede temným obdobím jejich životů. I to je velký smysl zasvěceného života.

Často jako exoty. I když předsudky se dají, mohou a mají překonávat. Když do kláštera přijdou různí lidé různého postavení například na nějakou společenskou akci a mají možnost setkat s někým z nás řeholníků a hovořit s námi o věcech „nezbožných“, tak najednou vidí, že tu žijí normální lidé. Vnímají tak nejenom ovzduší místa, ale i smysl zasvěceného života.