Vydání: 2010/5 Násilí v rodině, 29.1.2010, Autor: Jan Paulas

V kostele sv. Vojtěcha v pražských Dejvicích to mělo podle očekávání minulou sobotu pořádně jiskřit. Ze všech koutů republiky se sem totiž sjeli ti, které zajímá liturgická hudba, jsou v této oblasti aktivní a zejména hledají odpověď na otázku: Jaká hudba je pro liturgii vhodná a jaká už ne? To vše ve světle nedávné petice a sporu kolem hudby během loňské papežské mše ve Staré Boleslavi.

Společná liturgická komise pražské arcidiecéze a plzeňské diecéze nejprve před časem zmíněnou petici odmítla (Otevřený dopis mladých lidí všeho věku o liturgii) a současně slíbila, že k této problematice uspořádá zvláštní studijní den. Ten proběhl právě 23. ledna. Velké očekávání zcela zaplněného sálu potvrdila jedna z účastnic, lékařka Renáta Škaloudová: „Jako maminka osmi dětí jsem sem přijela proto, abych našla řešení konfliktu, který vznikl kolem tzv. otevřeného dopisu. I moje děti měly na věc úplně rozdílné názory, a tak se spor rozhořel také u nás doma. Musela jsem hledat nějaké řešení k uklidnění situace, což mi poskytla kniha Benedikta XVI. Duch liturgie. Očekávám však, že na tomto setkání zazní řešení do budoucna, jak se v této věci orientovat.“ Ten, kdo čekal, že se do sebe signatáři petice a její odpůrci hned od začátku pustí, musel být zklamán. Šest přednášek totiž mířilo k hlubším problémům, než byl jeden konkrétní případ: Jak vést dialog mezi církví a mládeží o hudbě? Jaké výrazové prostředky dnešní mládež oslovují? Lze vůbec mluvit o „hudbě mladých“? Co je to liturgie? Má liturgická hudba nějaká závazná kritéria? Má moderní hudba své místo v liturgii? I reakce účastníků byly vedeny snahou dobrat se odpovědí. Ostatně ke vzájemnému naslouchání a empatii vyzval přítomné hned v úvodu kardinál Miloslav Vlk. „Za důležité pokládám už to, že sem přišli lidé různých názorů i z různých společenství a začali spolu o věcech hovořit a přitom poznávat názory toho druhého. Není zapotřebí psát petice, ale mluvit mezi sebou. To je ten správný styl v církvi. Jsem rád, že se to děje a že zde probíhá dialog o podstatě věci,“ sdělil pro KT kardinál Vlk. Na studijním dnu ovšem nechyběly ani emoce. O tom, že nedávný spor kolem otevřeného dopisu je stále živý, svědčily hlavně spontánní reakce účastníků na některé pronášené názory. Snad největší ohlas – od salv smíchu až po bouřlivé potlesky – sklízel jeden z organizátorů dne, Jiří Kub ze Společnosti pro duchovní hudbu. Na druhé straně zazněly názory, jež našly souznění v obou táborech. Například P. Jan Balík zdůraznil potřebu další formace kněží a varhaníků, a to i k otevřenosti vůči různým hudebním projevům, „aby ten, kdo má rád mešní zpěvy, vnímal, že jsou lidé, kteří zase rádi zpívají z kancionálu“. Leccos by podle něj vyřešila placená místa varhaníků. „Takový varhaník by ale pochopitelně musel splňovat jiná kritéria než ten, který to dělá jen dobrovolně. Spolu s knězem by pak formoval hudební cítění všech farníků, nacvičoval s nimi nové písně apod. Jsem si ale vědom, že v tuto chvíli, kdy není na platy, je to nereálné.“ Asi nejvíce nového sdělil posluchačům příspěvek sociologa Marka Fraňka o hudebních preferencích mládeže. Účastníkům totiž rozkryl hudební svět mladých v trochu jiném světle, než jak bývá v církvi tradičně vnímán: mladý člověk = kytara. „Možná v 60. letech v době generační vzpoury se dalo říct, že hudba s kytarou je charakteristická pro nemalé procento mladých, ale hudební preference dnešní mládeže jsou mnohem rozrůzněnější a rozpadají se do mnoha subkultur,“ říká Marek Franěk, a proto je skeptický, zda lze hudbu mladých vůbec definovat. Zároveň upozorňuje na paradox: „Vzpomínám na první rytmické mše v kostele někdy počátkem 70. let, jakou přitahovaly pozornost lidí, i nevěřících. Těm lidem bylo tenkrát dvacet – a teď si spočítejte, kolik jim je dnes. Pro dnešní mladé lidi byste museli do kostela vpustit spíš techno, aby to bylo srovnatelné s šedesátými lety.“

NESTAČÍ ZBOŽNÉ VERŠOVÁNÍ

Společný zájem na tom, jak pozvednout duchovní a liturgickou hudbu, pokládá biskup František Radkovský za největší přínos celého setkání. „Náš přístup musí být pastýřský, musí mít na paměti, že jsme povoláni ke všem, že máme oslovovat staré i mladé, tradiční věřící i ty hledající či náhodně příchozí. A to srozumitelným způsobem, tedy i hudbou, která je jim blízká. Ta ovšem musí být kvalitní,“ podotkl biskup Radkovský, a současně proto vyzval přítomné hudebníky, aby se snažili skládat nové věci. „Ne všechno, co se v kostele zpívá, je kvalitní – a to není namířeno jen na písně s kytarou, ale i na písně z kancionálu. Je potřeba, aby zde vznikaly nové věci, které budou odpovídat jak po stránce textové (musí vycházet z Písma svatého a nebýt jen zbožným veršováním), tak po stránce hudební,“ zopakoval pro KT biskup Radkovský a upozornil, že většina mešních písní vznikla již v 19. století. „Uvědomme si, že tyto písně měly tenkrát jinou funkci, než mají dnes. Dřív to byly písně k liturgii, ale dnes jsou její součástí, což na ně klade mnohem větší nárok.“