- Katolický týdeník

Často slýcháme oprávněné stesky, že české divadlo dnes trpí nedostatkem velkých osobností. (Vlastně se to netýká pouze divadla, ale celé naší současné kultury, ba celé společnosti.) Boris Rösner v tomto smyslu nesporně patřil k vzácným výjimkám. Snad jako jediný ze své herecké generace mohl být už za svého života právem řazen do galerie bardů českého jeviště, jejichž jména známe z historie. Navázal na jejich odkaz ve stěžejních rolích klasického repertoáru. Dramatickou sílu a výbušnost ovšem dokázal - po vzoru svého hereckého učitele Václava Vosky, k němuž se nikdy nepřestal hlásit - propojit s úsporností hereckých prostředků a s niternou citlivostí.
S divadlem byl spjat celým svým životem. Byl herecké dítě, v zákulisí od mládí vyrůstal, takže nebylo divu, když přes dočasné úvahy o studiu medicíny nastoupil na divadelní fakultu pražské Akademie múzických umění, kterou v roce 1973 absolvoval. Jeho prvním působištěm se stalo liberecké Divadlo F. X. Šaldy, odkud po šesti letech přešel do Městských divadel pražských a v roce 1987 se stal členem činohry Národního divadla v Praze. Jeho ostře řezaná tvář a výrazný, osobitě zabarvený hlas ho od počátku předurčovaly k charakterním rolím, jako byl Tulák ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu, Arbenin v Lermontovově Maškarádě, Salieri v Shafferově Amadeovi (tu roli převzal právě po Václavu Voskovi, který zemřel), Ibsenův Peer Gynt, Mefisto v Goethově Faustovi a řada postav shakespearovských.

ŠLECHTIC ŽIVOTA I JEVIŠTĚ
Vrcholem jeho herecké tvorby se stala sezóna 2003-4, v níž se setkal se třemi výjimečnými úkoly - se Cyranem z Bergeracu (v Divadle pod Palmovkou), se Schmittovým Frederickem (v Divadle ABC) a na své domovské scéně s Moliérovým Lakomcem, za nějž získal všechna tři nejvyšší herecká ocenění - Cenu Divadelních novin, Cenu Alfréda Radoka i Thálii. Bezprostředně po tomto triumfu však těžce onemocněl. Nevyléčitelné chorobě čelil s mužnou statečností. S vážnými zdravotními problémy se přitom potýkal už dlouho předtím, ale nikdy to nedával znát ani v osobním životě, natož na scéně. Také v tom, jako vůbec v celé jeho osobnosti, bylo cosi cyranovského. I on bytostně toužil „být volný v každý čas“, i on se dokázal „bít pro ano a ne“, i on si až do konce svých dnů zachoval „čistý štít“ - lidský i umělecký. Nepřátelil se snadno a s kdekým, ale když, tak věrně a vytrvale. Nerozdával se v drobných, pečlivě vážil každou hereckou nabídku, a ačkoli se neobjevoval v tuctových seriálech, které jsou dnes hlavní zárukou popularity, patřil k našim nejznámějším a nejuznávanějším hercům. Na filmovém plátně se objevoval málo, spíš před televizními kamerami. Často se věnoval dabingu, byl výborným recitátorem - stálým hostem pražské Violy. Těžištěm jeho práce však zůstávalo jeviště. Řadu let vychovával novou hereckou generaci na pražské DAMU, kde byl milovaným učitelem, otcovsky přísným i chápavým.
Teprve čas odhalí všechna prázdná místa, na kterých bude Rösnerova výjimečná osobnost chybět. Jeho místo v novodobé historii českého divadla je však už dnes pevné a trvalé.

„Čím je člověk starší a nabývá vlastních zkušeností, tak - hlavně v souvislosti s úmrtími svých blízkých - diskutuje o přítomnosti víry v sobě... Když moje matka ve třiapadesáti letech umírala, poprosila mě, abych jí přivezl růženec po její mamince. Nebyla sice praktikující katolička, ale tu víru měla v sobě. Když je člověk opravdu v těch posledních chvílích života, tak se k Bohu obrací... Je to v nás zakódované, víra má uzdravující účinek. Apropó, všimla jste si, jaká slova nejčastěji vyslovujeme ve chvíli, kdy je nám nejhůř? Maminko nebo Pane Bože. Říkají je i ti, co o sobě tvrdí, že jsou bezvěrci.“
BORIS RÖSNER (rozhovor v KT 30/2004)