Nádvořím kláštera u Panny Marie Sněžné v Praze zní hudba z pódia, střídají se tu mladí folkaři se zpívajícími bezdomovci. Dobrovolníci rozdávají do misek guláš a nalévají vroucí čaj. Bydlící i nebydlící jedí, poslouchají, mluví spolu a rozhlížejí se, kam se dnes uloží na noc: jedni zkušeně, druzí s trochou rozpaků a obav. Strávit noc přímo na ulici, a tím vyjádřit podporu lidem, kteří ztratili bydlení, je hlavní myšlenkou festivalu, který se letos 20. listopadu konal již ve čtrnácti městech.

„Snahou všech, kdo se podílí na organizaci Noci venku, je co nejvíce snížit počet lidí na ulici. Bezdomovci nejsou nijak populární skupina, ale my se dnes snažíme názorně ukázat, jak extrémně jsou vyloučeni ze společnosti a jaký průšvih je, když ztratíte střechu nad hlavou,“ vysvětluje Iva Poláčková ze spolupořádajícího sdružení Společnou cestou. Armáda spásy, Naděje, Sdružení azylových domů, vyšší odborná škola teologie a sociální pedagogiky Jabok či charity jsou ve městech, jež se letos přidala, na festivalu zapojeny jako pořadatelé, animátoři tvořivých dílen, přednášející, kuchaři či všestranní pomocníci, zatímco duchovní se zapojují vedením modliteb za zemřelé bezdomovce. Mezi sociálními pracovníky najdeme i aktivní „spáče“ – mladý muž s visačkou Armády spásy si právě u zdi kostela rozkládá spacák a jen se na mě přes rameno usměje: „Mně zima nebude, mám přece jen mnohonásobně lepší vybavení než kdokoliv z těch, kdo na ulici spí každý den.“

Než pražský večerní program uzavře duchovní slovo bratří františkánů, promluví z pódia Pavel Pěnkava, sociální kurátor na Praze 1 a pro řadu bezdomovců živoucí legenda, přítel a pomocník. „Bezdomovec je vlastně ‚známý nikoho‘ – nejenže žijete v materiální chudobě, ale postrádáte i kohokoliv, kdo by vám byl blízko, podporoval vás, abyste se nevzdali, a dělal vám zázemí,“ upozorňuje Pavel Pěnkava. Tuto noc bezdomovci na svůj úděl sami být nemuseli. Ale co zítra?