Vydání: 2007/27 Velehradské dvojčíslo, 2.7.2007, Autor: Lenka Fojtíková

K tisícům lidí z celé republiky, kteří budou putovat na slavnosti svatých Cyrila a Metoděje, se chce přidat pětaosmdesátiletý cyklista Josef Bogár. Třicet kilometrů z Blatnice pod Svatým Antonínkem na Velehrad má v plánu zdolat v sedle svého kola.

„S každým přibývajícím rokem je to stále obtížnější, takže bych nerad předbíhal. Dokud nebudu na kole sedět a šlapat, tak není nic jisté,“ usmívá se muž, který přiznává, že má voperovaný kardiostimulátor. Cesta mu prý v posledních letech zabere zhruba jeden a půl hodiny. Z domova vyráží už po čtvrté hodině ranní. „Když tak šlapu probouzející se přírodou, vracím se v mysli proti proudu času a vidím před očima celý život. Slovy se to nedá vyjádřit. Hlavou se honí myšlenky, že jedu krajem, kudy kráčely dějiny. Občas si zanotuji velehradskou písničku. Je to i způsob modlitby,“ dělí se o své dojmy a zážitky vitální senior.

RODINA POUTNÍKŮ
Josef Bogár rád vzpomíná na svého strýčka, který se po celodenní dřině na poli umyl, nastrojil do kroje, boty hodil přes rameno a vyrazil na pouť. Chvilku si zdříml v lesíku a na Velehrad dorazil druhý den při rozbřesku. Podle Josefa Bogára má Morava trojúhelník poutních míst. Tvoří jej Antonínek, Velehrad a Hostýn. „Začínalo se v červnu na Antonínku, pak následoval Velehrad a letní putování se zakončovalo na Hostýnku po žních, kde je nejlepší možnost k usebrání a meditaci,“ připomíná poutník. Jak říká, dříve lidé na poutě jezdili také za odpočinkem. „Dnes všichni míří na dovolené, kde utratí desetitisíce korun, ale nic duchovního jim to nepřinese,“ doplňuje. Lásku k putování prý Josef Bogár podědil po babičce Apolonii, která v roce 1925 vyrazila do Říma. Spolu s dalšími ženami ze Slovácka vzbudily v ulicích velkoměsta pozornost nezvyklými kroji a zpěvem „Bože, cos ráčil“. „Dokázaly prý zaujmout i Pia XI., který nechal zastavit nosítka a dal ženám speciální požehnání,“ vzpomíná na stařenčino vyprávění nejstarší velehradský cyklopoutník. „Já byl v Římě už desetkrát. A také ve Fatimě, Lurdech, Montserratu či Mariazell. Nedám ale dopustit na Velehrad, kam se těším celý rok. Neopakovatelná atmosféra je pro mě znovu a znovu obrovským zážitkem. Když zahraje osmdesátičlenná kapela Ejhle, oltář…, tak vámi projde mráz. V tu chvíli si vždy říkám, že není podobné pouti v celé Evropě. Jakoby tam byla cítit ohnivá krev Moravských Slováků, což mi vždy vžene slzy do očí,“ říká pamětník.

DOMŮ MOŽNÁ AUTEM
Jak dodává, pouť ho posiluje do dalších dnů života. Proto od svých padesáti let každoročně usedá na kolo a jede na Velehrad. Pokud vyrazí i letos, přiváže si na tyč kola také berlu, bez které už nemůže chodit. „Jakmile ale sedím na kole, tak šlapu v pohodě. Nejhorší je, když musím náhle zastavit,“ varuje předem všechny „pěšáky“, kteří se mu budou plést do cesty. „Děti z mého putování v posledních letech příliš nadšené nejsou. Rád bych na kole zvládl alespoň jednu cestu. Zpátky domů bych se od nich možná nechal dovézt,“ připouští při loučení pan Bogár.