Vydání: 2006/45 Co se vaří a peče v klášterech, 7.11.2006, Autor: Radek Čapek

Koncem října ministerstvo vnitra zakázalo Svaz komunistické mládeže, a 2. listopadu vstupuje s rudými prapory, revolučními písněmi na rtech a se Stalinem, Husákem a Che Guevarou v srdci do českých kin. Ale nebojte se, jenom na plátna v novém českém filmu Kupředu levá, kupředu pravá, který měl premiéru na letošním jihlavském festivalu dokumentárních filmů, kde také získal Cenu diváků.

Mladá dokumentaristka Linda Jablonská natočila film o mladých komunistech a Mladých konzervativcích – o tom, jak žijí, co si myslí, jaké mají sny, jak se dívají na svět kolem sebe, jak prožívali letošní volební rok. Z obou skupin si vybrala několik zástupců, s nimiž byla v užším kontaktu. Jablonská přitom nepokládá Mladé konzervativce za opak komunistů, spíše obě skupiny vnímá jako dorost dvou velkých politických stran – tedy jako naše možné příští politiky – a jako dva nesmiřitelné tábory. Určitá ideologická zaslepenost je sice vlastní oběma stranám, ale zatímco Mladí konzervativci adorují Václava Klause, vládu ODS, nulové daně nebo co nejmenší přerozdělování státních peněz, mladí komunisté se hlásí k masovým vrahům, zpochybňují evidentní zločiny a sní o beztřídní společnosti.

Být tak Ženou za pultem!
Vzhledem ke společenské nebezpečnosti se podrobněji zastavme u mladých Gottwaldových pohrobků. Při bližším ohledání terénu (čím více poznáváme jejich myšlení a hlavně prostředí, v němž žijí, či rodinnou minulost) zjišťujeme, že nejde o žádné krvelačné revolucionáře, ale o zblázněné idealisty žijící v podivném skanzenu, v uzavřeném logickém kruhu sektářského myšlení a výkladu dějin. Jejich komunistická buňka je pro ně jakýmsi akváriem v odporných vodách kapitalismu a vše mimo její zdi jsou dezinformace a zmanipulovaný svět. A tak není divu, že mladá komunistická „hrdinka“ Veronika vzbuzuje spíš soucit než odpor. „Veronika říká, že by chtěla být žena sedmdesátých let, dokonce se tak i obléká. Její přítel tvrdí, že touží po době normalizace, kdy by si seděl v paneláku, chodil spokojeně do práce, ze které by ho nikdo nemohl vyhodit, a miloval by Sovětský svaz,“ sděluje Linda Jablonská v rozhovoru pro časopis Týden (44/2006). Zároveň připouští, že je Veronika ve své víře šťastná, protože „miluje komunismus, chodí na různé komunistické plesy, tancuje tam se starými soudruhy“. Má stejně smýšlejícího přítele a zejména maminku, bývalou vysokoškolskou učitelku marxismu. Film Lindy Jablonské je tedy důležitou sociologickou sondou do prostředí, v němž se líhne možná nová generace komunistických politiků. Nestačí se jen posmívat či nesouhlasit, mnohem důležitější je tento vykloubený svět pochopit a neopakovat chyby našich otců.