- Katolický týdeník

Když v polovině 90. let vyšla kniha Spisovatelé ve stínu poprvé, byla beznadějně rozebrána. O jejím novém, rozšířeném vydání, které právě uvedlo na knižní pulty nakladatelství Portál, hovoříme s jejím autorem, literárním historikem Jaroslavem Medem.
Jak byste krátce charakterizoval své 'spisovatele ve stínu'?
Podle mého soudu jde o spisovatele, kteří byli po celá dlouhá desetiletí komunistické totality díky své křesťanské orientaci zcela vyloučeni z literatury. Měli být vymazáni z kulturního povědomí, proto jsem volil termín 'spisovatelé ve stínu', i když je to trochu eufemismus, protože oni měli zmizet do nepaměti, jako by nikdy nebyli.
Ke kterému z nich jste si našel nejdříve cestu?
Tady je moje odpověď zcela jednoznačná: přirozeně to byl Bohuslav Reynek, k němuž jsem už jako havlíčkobrodský student chodil do Petrkova, kde jsem se vlastně poprvé setkával se jmény autorů, o nichž nyní píši. Bez Reynkova vlivu bych jen těžko hledal v 50. letech cestu k literárním hodnotám, které velmi záhy zmizely z knihoven.
Rozšířené vydání vaší knihy přináší i nové portréty - básníků Mertha a Vokokolka, kteří přece jen nejsou tolik známí. Co vás vedlo k tomu zařadit je po bok Zahradníčka, Čepa, Demla, Reynka, Diviše a dalších v samostatných medailonech?
Domnívám se, že oba tito básnici - Vokolek i Merth - jsou významné básnické osobnosti a nezaslouženě stojí poněkud v pozadí. Vokolkova poezie i esejistika jsou svou originalitou a hloubkou srovnatelné s vrcholnými zjevy české literatury a díky tomu, že máme péčí nakladatelství Atlantis k dispozici Vokolkovy sebrané spisy, snad jeho dílo pronikne i do povědomí čtenářů. U Františka Daniela Mertha je situace složitější: je to básník dosti výlučný, jeho poetika má vyhraněný intelektuální ráz, ale hlavně: vůči němu má naše nakladatelská politika veliký dluh. Z jeho díla nebylo vydáno vlastně bezmála nic, vše zůstává skryto v samizdatových edicích, a tak je tento básník-kněz, jehož kněžství je bytostnou součástí jeho básnického prožitku, vlastně pořád skoro neznám. Moje studie o něm ho tak chce především připomenout a vyprovokovat někoho z nakladatelů, aby jeho dílo konečně předložil čtenáři.
Kniha je rozšířena také o nové kapitoly, které se věnují křesťansky orientované poezii a literatuře od války až po 90. léta. Uvádíte zde celou řadu jmen. Která pokládáte za tak výrazná, že by si zasloužila i samostatné medailony?
Na to není jednoduchá odpověď. Celá řada autorů mne lákala k hlubší analýze a interpretaci, určitě třeba prozaici-ruralisté (Knap, Křelina a další), o nichž existuje stále řada předsudků, dále například výsostný básník Josef Kostohryz a další. Snad to ještě někdy v budoucnu napravím a vrátím se k nim...
Mezi výrazné křesťansky orientované básníky patří i Ivan Martin Jirous, zvaný Magor, který letos oslavil 60. narozeniny. Jeho poezie je dnes součástí i maturitních otázek, ale zároveň budí u věřících spíš rozpaky. Jak ho vnímáte vy?
O Jirousově osobě, o jeho mnohdy opravdu extravagantních postojích si může každý myslit, co chce, ale je takovým básníkem, že jsem ho nemohl opominout. Svým jazykem i některými obrazy může vzbuzovat u některých čtenářů nelibost, jeho autentická a opravdová víra, tápavě hledající básnický výraz pro vztah k Bohu, je jistě netradiční, ale možná o to opravdovější, protože je vytěžená z temnot, kam mnozí nikdy nedosáhnou. U Magora nenajdeme u něj tradiční básnická gesta, a přesto je svrchovaným básníkem.
Jak si stojí 'spisovatelé ve stínu' dnes? Jsou podle vás již dostatečně začleněni do kontextu české literatury, mají v ní svoje patřičné místo?
Za těch patnáct let od listopadu 1989 se mnohé podařilo, a tak se někteří z autorů, o nichž jsem psal, už stali bezmála klasiky. Vyšly jejich sebrané spisy (Václav Renč, Jan Čep, Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek a další), píší se o nich diplomové práce, a lze tedy říci, že si už vydobyli důstojné místo v české literatuře. Teď jde jen o to, aby si vydobyli stejně důstojné místo i v srdcích čtenářů a stali se živou připomínkou křesťanských hodnot.
JAN PAULAS