Vydání: 2004/36 Proč se mi děti nevyvedly, 31.8.2004

Je známo, že jste se přímo angažoval v obnově církevního gymnázia na Velehradě, co všechno provázelo cestu k jeho otevření?
Cesta vzniku velehradského gymnázia byla velkým dobrodružstvím a trvala poměrně dlouho, i když to šlo rychleji než před sto lety. Snad proto, že od počátku jsem to svěřil v modlitbě arcibiskupu Stojanovi. Proto jsem rád, že dnes můžeme opravdu začít. Velehrad je třetím církevním gymnáziem v diecézi. Při jeho vzniku se někteří lidé báli konkurence, ale od začátku se ukazuje, že ve společnosti je místo pro všechny naše školy a že budou potřebné. Velehradská škola je v objektu starého kláštera. Úprava byla náročná, ale myslím, že se podařila a studenti budou moci čerpat také z krásné atmosféry místa a architektury. Zpočátku jsme měli především problém s uznáním práva církve na zřizování organizací – tedy i škol - s právní subjektivitou. Když se podařilo tento problém vyřešit, bylo náročné dosáhnout u ministerstva školství zařazení gymnázia do sítě škol, protože ubývá dětí. Jsem rád, že i to se podařilo.
Jak to vypadá s církevními školami v olomoucké arcidiecézi – počítá se s budováním dalších, dělají se v tomto směru nějaké kroky?
Jsou farnosti, kde se uvažuje o zřízení církevní základní školy, například se připravuje církevní základní škola v Uherském Brodě. Uherskobrodští založili sdružení pro přípravu školy, to musí jednat s úřady, sehnat budovu. V Uherském Brodě je dost rodičů, kteří mají zájem, aby jejich děti chodily do církevního zařízení. Podporuji každou iniciativu, ta však musí vzniknout přímo v místě. O vznik školy musí být zájem – musí být žáci, učitelé i dům.
V čem vidíte význam církevních škol v dnešní společnosti?
Úkol vidím nejen ve výuce, ale v komplexní formaci mladého člověka. K tomu patří i lidská výchova a duchovní růst. Záleží mi na tom, aby naše školy nabídly žákům nejen informace, ale i možnost setkání se společenstvím věřících a se samotným Bohem. Předávaná víra by se měla stát jejich kulturou. Na rozdíl od dnes rozšířené kultury smrti by měli být budovateli kultury života, jež by měla vyrůstat z víry a lásky. Ta jediná má naději.