Vydání: 2007/44 O umírání a smrti, 30.10.2007, Autor: Jiří Macháně

„Jel jsem nedávno tramvají a vedle mě se malé dítě ptalo své maminky, proč teď lidé tolik chodí na hřbitovy,“ vypráví P. Miloš Szabo, farář z pražského Žižkova. „Dostalo se mu milé odpovědi: Mrtví mají teď na začátku listopadu svátek. A protože my máme každý svátek někdy jindy, zemřelí mají svátek v jeden den. Proto jim chodíme popřát.“

„Zamýšlel jsem se, co vlastně mohou lidé mrtvým přát. Jedině nebe. Těžko už zdraví, spokojenost a úspěch,“ usmívá se P. Szabo. Podle jeho názoru si o Dušičkách spousty lidí, kteří v sobě nesou skrytou víru, uvědomí a připomenou svoji pomíjivost. „Ale svítící hřbitovy nemusejí mít souvislost jen s duchovností. Prostě máme rádi, když je něco hezké a nasvícené, když blikají svíčky,“ domnívá se žižkovský kněz.
Pro katolického křesťana je podle P. Szabo Vzpomínka na všechny věrné zemřelé velkou příležitostí si uvědomit, že lidské pachtění má mít svůj cíl a že každý si může nově připomenout, v co věří. „Jít na hřbitov ale znamená především nezapomínat na naše zemřelé. Láska je nekončící a mohu ji projevovat i tomu, kdo zemřel. Víme, že smrtí život nekončí, že v sobě nosíme věčný život a pokud mám někoho rád, tak musím přemýšlet, čím mu mohu ještě pomoci. Třeba tomu, kdo prožívá očistec. Když vidím zde na zemi, že někdo vleče nějaké břemeno, mám na výběr: buď ho obejdu, nebo se nabídnu a část mu pomohu nést. Myslím, že i zemřelým můžeme pomoci nést jejich břemena,“ vysvětluje P. Szabo.

Modlitby u kněžských hrobů
Kněz ze Žižkova navíc spolu se svými spolupracovníky buduje na největším pohřebišti v Česku – pražských Olšanských hřbitovech – naučnou stezku. (Více v příštím čísle Doma.) „Ohlásil jsem také v kostele, že jsme našli několik kněžských hrobů, a jestli by ti, kdo nemají v Praze nikoho blízkého, místo posledního odpočinku kněží ,neadoptovali‘,“ popisuje nápad duchovní správce. „Za kněze, který nemá třeba žádnou rodinu, se pak přichází někdo pravidelně modlit,“ uzavírá P. Szabo.