Vydání: 2006/22 Financování cirkve, 30.5.2006, Autor: Aleš Palán

Knihu je možno vnímat jako literární obdobu časosběrného dokumentu, který danou osobnost sleduje po mnoho let. Také Kryl prochází rozporuplným vývojem. Jednou z mála konstant jeho života zůstává víra. „Odmalička jsem katolík. Víru neměním, neboť člověk může věřit jen jednou,“ tvrdí v době, kdy se jeho Bratříček stal hymnou odporu proti vpádu sovětských tanků. Postupem času se však i jeho víra stává pokornější. V polovině osmdesátých let říká, že je ochoten „sklopit uši jen před Pánem Bohem“. O sedm let později pak přiznává: „Jsem katolík. A jako mnohý katolík a mnohý křesťan – špatný katolík.“

„UKRADENÁ“ REVOLUCE
Podstatnější část rozhovorů však tvoří reflexe politické – z mluvčího národa a trubadúra exilu („Do Československa se vrátím ve chvíli, kdy předposlední bolševik vyloučí posledního z partaje a umře.“) se Kryl přetaví do role kontroverzního politického komentátora, který dává rozhovory i Rudému Právu. Už v listopadu 1989 varuje před možností „ukradení“ revoluce, a když studenti přestanou stávkovat, pokládá to za chybu. Začíná razit termín demokratůra. Jeho názory rozhodně nejsou konzistentní – nejdříve obdivuje Jiřího Dienstbiera, vzápětí na něm nenechá nit suchou. Kritizuje komunisty, ale mávnutím ruky odbývá fakt, že na jejich mítincích zní jeho skladby. Krylova osobní zmatenost probleskuje v rozhovoru pro slovenský Smer, kdy přiznává, že sám volil poněkud obskurní moravistické hnutí.
Tam, kde Kryl selhává jako politický glosátor, poctivě plní svou bytostnou roli muže, který jako první varuje a zpochybňuje. V několika rozhovorech z devadesátých let musí svou kritickou pozici dokonce a priori obhajovat! Podle novinářky ze Zdravotnických novin totiž svou „přijedovatělou slinou nahrává na smeč“ starým strukturám. (Knihu je v tomto kontextu možno číst i jako dokument o vývoji české žurnalistiky, o její slávě i bídě – té zejména!)
Kryl umírá v roce 1994 tak trochu s cejchem člověka, který z Bavorska „přijede, všechny pozuráží a zase vypadne“. Za příznačný lze pokládat fakt, že závěrečná věta jeho posledního rozhovoru se zamýšlí nad křesťanskými kořeny Evropy. Pro Krylovy příznivce může být výzvou i jeho vyjádření z roku 1989, kdy mu zemřela matka: „Maminka jezdí (po koncertech) se mnou. Já jsem křesťan, a tak to vím.“ Každá doba potřebuje někoho, kdo bude zdvíhat varovný prst. V tomto smyslu s námi Karel Kryl zůstává a tato kniha to důrazně - po krylovsku - připomíná.
Karel Kryl: Rozhovory (Torst 2006)