- Katolický týdeník

Po dvouleté odmlce vychází písničkářce Radůze nové CD s názvem Miluju vás. Hudební publicisté se nad ní vesměs rozplývají, dokonce mluví o desce roku. V čem je tak výjimečná?

Zatímco na svém minulém řadovém albu V salonu barokních dam písničkářka Radůza experimentovala s hudebními formami a aranžemi, tentokrát se vrací k osvědčené popěvkové formě a k akordeonu jako svému nejmilejšímu nástroji. Jen do několika písní si přizvala folkrockovou kapelu, sem tam si sama zahraje na klávesy a jednou posluchače překvapí spoluprací s cimbálkou (což však už předvedla na pohádkovém dvojalbu O Mourince a Lojzíkovi). Jinak jde od začátku do konce alba o tu nejklasičtější Radůzu s jejím halekavým zpěvem, s chytlavými melodiemi a občasným použitím cizích frází v úderných českých textech (zde turečtina v Už břízy zlátnou). Takto bychom mohli Radůzinu novinku vnímat, kdybychom se soustředili pouze na formu. Jenže Miluju vás je především intimní výpověď. Radůza potřebuje vykřičet do světa, co ji v minulých měsících potkalo, s čím bojovala, jak zápasila a jak možná ještě zápasit bude.

Žena, co si sáhla na dno

Ne že by oblíbená akordeonistka nevnášela do svých písní hodně ze sebe už v minulosti. Tentokrát se však odhaluje až na dřeň, a to nejen na albu, ale i v rozhovorech. Vladimíru Vlasákovi z MF Dnes nedávno řekla: „Přišla jsem na to, že jsem měla celý život komplikovanou nemoc“ – a přidává, že měla navíc komplikovanější těhotenství. Hovoří o životní definitivě, kterou nahlédla: „Vždycky jsem si myslela, že musím žít tak, jako kdyby mě mělo v nejbližší vteřině srazit auto. Tohle se mi potvrdilo a ještě víc se raduji z toho, že tady jsem.“ Album Miluju vás tedy natočila mladá žena, která si sáhla na dno, která je po prodělané chorobě nekompromisnější než dřív a která své nejvnitřnější prožitky potřebuje vyzpívat či vykřičet. S tímto vědomím je třeba pročítat řádky textů v bookletu a následně i poslouchat tatáž slova zabalená do naléhavých melodií. Dovolte několik málo příkladů: „Můj Bože, dej, než protluču se ke smrti / než z mýho dechu bude vánek v listí bříz / ať to, co dals mi žít, prožiju do mrti / zlý i dobrý, dej, ať má to vždycky říz,“ modlí se v písni Už břízy zlátnou. V Ale že musím odkrývá s pokorou svou lidskou slabost: „Já myslela, že mám už za sebou / všechny ztráty a že opouštět je snadné (…) / však jedno, můj dobrý Bože, vím / kdybych mohla, vyhla bych se tomu.“ V následujících Křídlovkách si s obavami klade otázky: „Co když to bude ještě horší / co když to půjde ještě hůř / co když mě neudržej tady / ani děti, ani muž / co když jsem byla málo hodná / a teď stih mě za to trest.“ Podobně jako na minulých Radůziných deskách se i zde objevují symboly hory a větru, avšak i ty tentokrát souvisejí s nejistou budoucností: „Kéž vyjdu tenhle kopec / bez klení a slz (…) Řídne vzduch / a vítr ještě sebrat chce mi z plic.“ Přesto však Miluju vás není pesimistickou výpovědí mladé nemocné ženy. Je to sbírka zpívaných básní o naději. O naději, kterou autorka vidí jednak ve své rodině („To jen v soutěsce na chvíli strach na mě sed / to hora vtrhla svůj stín / když se otočím, v slunci tam jdou / můj muž, má dcera a syn“) a jednak v Bohu („K Tobě se obracím, k svému soudci / odpusť mé duši, měj se mnou soucit“). A díky tomu není album Miluju vás jen odvážnou intimní výpovědí, ale může být i posilou pro ty, kteří se náhle ocitli v podobné situaci jako písničkářka.