Vydání: 2006/39 Postavení kněze ve společnosti, 26.9.2006

Pětileté výročí teroristických útoků na Spojené státy bylo připomenuto nejen pietními akcemi, zvláštními přílohami v novinách a zvýšenými bezpečnostními opatřeními, ale také novými filmy, které se poprvé pokusily převést tuto tragickou událost na plátno. Snad nejvíce pozornosti poutá film režiséra Olivera Stonea World Trade Center, který má u nás premiéru 5. října. Následující recenze je z pera Stevena D. Greydanuse, amerického filmového kritika National Catholic Register.

Brzy po 11. září 2001 předpovídali někteří kulturní komentátoři konec éry ironie a cynismu, zánik otupělé, postmoderní kultury. „Třicet let – zhruba stejnou dobu, po kterou stála newyorská ,dvojčata´ – dobří lidé mající na starost americký intelektuální život trvali na tom, že se ničemu nedá věřit a nic se nemá brát vážně. Naši komentátoři a tvůrci popkultury s chichotem a úšklebky deklarovali, že nevšímavost a osobní výstřednosti patří nevyhnutně ke cool životu... Tito vševidoucí ironici ztížili jiným vidět aspoň něco,“ napsal tehdy známý publicista Roger Rosenblatt v magazínu Time.
Po většinu z těchto třiceti let točil americký režisér Oliver Stone filmy v duchu cynismu a skepticismu, pokud ne rovnou ironie. Od filmu Četa přes Wall Street, J.F.K. až po film Takoví normální zabijáci. Bezohlednost, korupce a dekadence jsou ve Stoneově světě na denním pořádku. Proto zpočátku působilo až ironicky, že film o událostech 11. září 2001, coby hrdá pocta heroismu a lidské mravnosti, má režírovat právě Stone, který se vždy stavěl proti vlastenectví a nacionalismu, jež nazývá „dvěma nejhoršími silami v tomto i jakémkoliv jiném století, které zná“. Ale film World Trade Center je kupodivu zdravě americky vlastenecký, stejně jako prolog jeho dřívějšího filmu Narozen 4. července, ovšem s tím klíčovým rozdílem, že Stone tentokrát nestaví domeček z karet, který by potom mohl zbourat.

NEJEN ZLO, ALE I DOBRO
Když se newyorští policajti dobrovolně ženou dovnitř hořícího a ochromeného mrakodrapu a snaží se zachránit civilisty, film je neukazuje jako naivní, ale uznává jejich odvahu. Když bývalý námořník Dave Karnes (Michael Shannon) prohlíží dýmající ruiny Ground Zero a říká: „Vyžádá si ještě mnoho námahy to pomstít,“ nemluví z něho slepá zuřivost krvelačného fanatika, ale kruté rozhodnutí čestného vojáka. „11. září nám ukázalo, čeho jsou lidé schopní,“ reflektuje zpětně tyto události jedna z postav v epilogu filmu a dodává: „Zlo, ano, jistě. Ale přineslo to také dobro, na které jsme zapomněli, že by mohlo existovat... Je důležité mluvit o dobru, abychom si ho zapamatovali, neboť dneska jsem ho viděl mnohokrát.“
Film je založený na pravdivém příběhu policajtů Johna McLoughlina a Willa Jimena (Nicholas Cage a Michael Pena), kteří byli posledními žijícími lidmi vytaženými z trosek „dvojčat“. Jejich příběh je vyprávěný na pozadí křesťanské, resp. katolické víry. Kříže, Bible a ostatní náboženské symboly jsou jasně viditelné a jeden z hlavních hrdinů, katolík Jimeno, má dokonce vizi Ježíše Krista v podobě obrazu Božského Srdce. Takto vyprávěný příběh může někdy evokovat nestrojenou upřímnost, ale zde působí spíše otřepaně jako filmové klišé.
Ve World Trade Center se přesto vyskytlo několik pozoruhodných obrazů a momentů. Když se policie žene k zasaženým mrakodrapům, je zaplavená metelicí úředních papírů létajících z rozsáhlých děr v Twin Towers. Bezejmenní evakuanti, celí zaprášení a zkrvavení, potichu míjejí postupující policajty-záchranáře. Znepokojivé zvuky z horních pater budovy během toho, co policisté procházejí hlavní halou, zase předznamenávají blížící se katastrofu, která se vymyká jejich představivosti. Další pozoruhodný moment je pak na konci filmu. Téměř 24 hodin po uvěznění v epicentru nejhoršího teroristického útoku v historii Spojených států a po téměř 12 hodinách záchranářských prací se McLoughlin stává jedním z posledních lidí na světě, kteří zjistí, co se v skutečnosti stalo.

KDYŽ DVA TOČÍ O TOMTÉŽ...
Ale World Trade Center je spíše sentimentálním dramatem než příběhem o události. Tam, kde se Paul Greengrass ve svém brilantním filmu Let 93 (který líčí příběh jednoho z unesených letadel - viz recenze dole) pokouší až o dokumentární anatomii události bez troufalé snahy dostat se do myslí lidí a vysvětlit jejich činy a motivace, World Trade Center zůstává spíš konvenčním hollywoodským filmem s dramatickými dialogy, postavami opisujícími přesně vykroužené oblouky a bouřlivým soundtrackem na upevnění nálady. A ještě jedna poznámka k oběma filmům: Let 93 se zaměřil na jednu vedlejší zápletku onoho ohavného dne, která však představovala vítězství nad teroristy. Všichni pasažéři tohoto letu zahynuli, ano. Ale jejich činy nedovolily únoscům dosáhnout zamýšlený cíl ve Washingtonu D.C. Jsem vděčný za každého zachráněného, který byl vytažen z ruin Ground Zero, ale ještě větší vděčnost pociťuji za odpor pasažérů Letu 93.
Když byl natočen Let 93, vyvstala otázka, zda není na filmy o 11. září 2001 ještě „příliš brzy“. Nemyslím si, že je brzy na filmy jako je Let 93, který fascinuje bez toho, že by ze svého tématu dělal zábavu. World Trade Center je v tomto směru „jen“ běžným hollywoodským filmem. Je na takový film příliš brzy? Na to si musí odpovědět každý sám. Ve mně tuto otázku vyvolal právě film World Trade Center, nikoliv Let 93.
STEVEN D. GREYDANUS (přeložil a upravil Matúš Demko)