Vydání: 2016/50 Roráty lákají nejen věřící, 6.12.2016, Autor: Martin T. Zikmund
Příloha: Perspektivy 50
Autor přehlíží jednotlivé periody církevních dějin a zkoumá, jak víra utvářela a přetvářela kulturu a civilizaci. Zjišťuje přitom, že až do pozdního středověku byla církev dynamickou silou, která jako kvas hnětla společnost, v níž působila, a určovala mravní normy. A měla i velký potenciál inkulturační, sjednocující a sklenující, který se projevil už při styku hebrejského myšlení s řeckým.
Petráček zdůrazňuje dvě vlastnosti křesťanské církve, které to umožnily, a sice adaptabilitu a inovativnost. Za touto pastorační pružností stálo přesvědčení, že církev přináší univerzální zvěst a spásu, která je určena pro všechny národy. Odtud vznikla ve středověké Evropě také idea univerzity, která zároveň i hlídala a hledala pravověrnost. Ostatně Lutherovy teze proti zneužívání odpustků byly původně míněny jako podklad pro univerzitní disputaci. Jenže byl to právě nástup reformace, kterou katolická církev podle Petráčka nezvládla. Další vývoj církve, jak tvrdí autor, charakterizovalo zapouzdření se do sebe a ztráta původního étosu.
Ještě mnohem povážlivější perioda v dějinách církve měla nastat v „dlouhém 19. století“ od Francouzské revoluce po první světovou válku. Tomáš Petráček jí věnuje v knize několik pozoruhodných sond. V tomto „piánském období“ byla podle něj církev vývojem na Západě spíše vlečena, než aby ho určovala. Zaostávala tak nejen v sociální otázce (i první sociální encyklika Rerum novarum z roku 1891 již přišla pozdě), ale i ve vědě. Jestliže do středověku církev vědu podporovala, stejně jako vzdělání vůbec, nyní nikoli bez své viny získala pověst tmářské a zpátečnické organizace, která se i k vlastním badatelům chovala macešsky. Paradoxně „i tak autenticky křesťanské hodnoty, jako je koncept lidských práv a svobody svědomí, se musejí krvavě prosazovat proti nevůli samotné církve,“ píše Petráček. Setkání církve s modernou tak vyznívá pro ni podle autora značně negativně.
Zlom přichází až s druhým vatikánským koncilem, který se ale bohužel dostavil zrovna v situaci, kdy moderna končila a nastoupila postmoderna. Přesto Petráček hodnotí koncil chvalitebně, zejména jeho pastorační důrazy. Podle něj právě evangelizačně-pastorační zřetel má být vůbec hlavní starostí každého koncilu a v této důraznosti tkví také Petráčkův zřetelný přínos. Obsesivní věrnost doktríně považuje autor dokonce za herezi (!), pokud totiž hlásání evangelia přestává být první starostí církve.
Ještě výrazněji než druhý vatikánský sněm by však církev podle autora měla vzít vážně své zasazení do konkrétních dějinných okolností. Vždyť Slovo se nejen v různých civilizačních okruzích, ale i v nových historických situacích vždy znovu má stávat tělem. Po této stránce autor ukazuje na silné i slabší stránky pontifikátu Jana Pavla II., a to i na pozadí života církve v Latinské Americe. Petráček tak zkrátka představil užitečný úvod do současného pontifikátu, přestože o něm se v knize téměř nemluví.
