Vydání: 2014/31 Jak dál s financováním církevních škol?, 29.7.2014, Autor: Pavel Kuneš

Dialog s ním vedl publicista Josef Beránek, vyučený matematicko-fyzikální fakultou, který už dřív vydal knižní rozhovory s Janem Sokolem, Václavem Malým či Petrem Kolářem.

Na pozoruhodného Václava Vacka jsem si vzpomněl už předtím, když nastala bouřlivá výměna názorů při nedávné návštěvě amerického fyzika Lawrence Krausse v Čechách. Když dotyčný mluvil o vzniku vesmíru, vyjadřoval se velmi neuctivě a velmi povrchně o náboženství a křesťanských hodnotách. Mnozí teologové i filozofové byli právem rozhořčeni. S podivem jsem četl jeho nedbalé a primitivní odsuzování toho, o čem neměl ani tušení. Přece však měl v něčem pravdu. Připomněl, že mnozí křesťané znají a trvají na některých naučených věroučných formulacích, aniž vědí, co znamenají. Svým průzkumem v různých kostelích a v různých desetiletích jsem zjistil totéž. Vím, že dokonce ani někteří teologové nejsou ochotni vyjádřit vlastními slovy obsah základních křesťanských pojmů. A přece jen tehdy se ukáže, zda jim rozumějí. Nenastane-li to, hrozí velké nebezpečí. Tady se Krauss nemýlil.

Své výtky by však nikdy nemohl adresovat letohradskému faráři Vackovi. On nepřemýšlí, která nová a zájem budící slova užívat, aby si nás svět všimnul, jak se o to někteří snaží. On se snaží porozumět Písmu svatému a slova mu přicházejí sama. Už poněkolikáté jsem se o tom přesvědčil. V knize Pozvání k Večeři Páně z roku 2008 činí srozumitelnějšími i tak závažná, často užívaná, a přesto zapečetěná slova jako spása, vykoupení či oběť.

V knize Měl jsem štěstí na lidi vypráví Václav Vacek o svých rodinných kořenech, studiích, vojenské službě, seminární výchově a kněžském působení. O těžkostech, s nimiž se církev potýkala v době nesvobody, i o moci církevních tajemníků. O svých zkušenostech s StB i o lidech, kteří ho povzbudili svým životním postojem. S otevřeností, které lze těžko odporovat, mluví o problémech, před nimiž všichni stojíme, i o velkých možnostech, jež jako křesťané máme. Nebojí se nazývat věci pravými jmény – a v hloubi své duše všichni cítíme, že tak nějak tomu opravdu je. Nefňuká, protože neustále nachází východiska z bolestí, a tak se stává přínosem ostatním. Znám ho už od jeho studentských let a vím o jeho různých dalších činnostech, o kterých se v knize zmiňuje jen okrajově. Rád bych se o nich dočetl něco podrobnějšího, ale autor je tak naplněn životem a svým povoláním, že v knize nezbývá prostor na všechno.

Vždycky je to tentýž muž usilující o poctivost, o pochopení evangelia a radující se ze života a ze svobody, kterou nám nabídl Pán Ježíš. Měli jsme opravdu štěstí, že jsme se s Václavem Vackem potkali. Nyní tuto možnost má široký okruh čtenářů.

Josef Beránek – Václav Vacek: Měl jsem štěstí na lidi (Vyšehrad 2014)