Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference
Archivní článek

Nebudeme se bát nicoty nic?

14. 4. 2015

Tisk

Pražský Činoherní klub si letos připomněl padesát let svého působení nastudováním dramatizace Dostojevského Bratrů Karamazových. Režie se ujal Martin Čičvák, v jedné z hlavních rolí se objevil známý slovenský herec Juraj Kukura.

Vydání: 2015/16 Papež vyhlásil Svatý rok, 14.4.2015, Autor: Josef Mlejnek

Příloha: Perspektivy 16

Fjodor Michajlovič Dostojevskij měl prohlásit o Bohu, že jej celý život trápil. Analogicky by mohl říci o slavném spisovateli něco podobného i Bůh. Olivier Clément napsal, že všemohoucí Bůh skutečně dokázal stvořit kámen těžší, než dokáže unést, právě tím, že stvořil člověka. Nejde jen o bonmot, neboť tato slova nám definují nejvlastnější prostor Dostojevského myšlení i umění. Nedokončený román Bratři Karamazovi má neobyčejně silný horizontální a vertikální „tah“, hlubokou psychologii i hlubinnou pneumatologii. Je podobenstvím o Rusku, ale nejen o něm: stejně jako Dantova Božská komedie chce být obrazem celého lidstva. A k tomu všemu by Dostojevskij mohl říci analogicky s Flaubertem: Karamazovi – to jsem já! Není divu, že podobně jako ostatní jeho románová díla přitahují divadelní tvůrce.
Pražský Činoherní klub si letos v únoru připomněl padesát let svého působení nastudováním dramatizace Bratrů Karamazových od Evalda Schorma, kterou tento režisér inscenoval v Divadle Na zábradlí už před nějakými třiceti lety. I tento scénický převod se jako většina soustřeďuje na „mezilidské vztahy“. Chybí v něm například Legenda o Velkém inkvizitorovi, ale i pokus starého Karamazova o zpověď při návštěvě u starce Zosimy. Režisér Martin Čičvák s předlohou naložil volně v tom smyslu, že ony mezilidské vztahy ještě více zredukoval směrem od pasu dolů. I tak toho pro divadlo zůstává poměrně hodně.
V představení jsme svědky svérázné one man show v podání známého slovenského herce Juraje Kukury hrajícího právě starého Karamazova. Začíná jeho smrtí, kterou on sám přichází zpětně „rozklíčovat“. Rozmlouvá a hádá se se syny, s ironií glosuje dění nebo se jen tak vypovídává. S prostředním synem Míťou se porve o přízeň milenky Grušenky. Scéna je nevlídná a prázdná, na jedné straně tyč, kolem níž se občas ovíjí právě Grušenka, pojatá prvoplánově jako girl z erotického salonu – Nátália Puklušová nedokáže v této roli nabídnout nic víc než své nesporné tělesné půvaby. Chromá Líza Chochlakovová (Ivana Uhlířová) se zase po většinu času komplikovaně kroutí na hrazdě, z níž rozpráví s Aljošou o smyslu života, utrpení a jejich lásce.
Na opačné straně scény vidíme klasický nesplachovací záchod – když z něj zdecimovaný starý Karamazov odchází, nese si kolem krku desku jako věnec pro vítěze. Z bratrů je nakonec nejvýraznější nevlastní Smerďakov: v podání Matěje Dadáka nepostrádá zlověstnost ani přímočarost, s níž si z Ivanovy devizy – „Boha není, vše je dovoleno“ – nakonec odvodí svou vražednou „ideologii“. Ivan ovšem není jen studený analytik, jakého v představení odstál Jan Hájek, na druhé straně se ani Martinu Fingerovi (Dimitrij) nepodaří odvázat ke zvláštní lehkomyslnosti a furiantství charakterizující tuto postavu. A Aljoša (Michal Čapka) má Krista více s ikonou na triku než v hrudi. „Otázka Boha“ jako kdyby byla v této inscenaci jen ruský folklor – součást opileckých keců při vodce s okurkami. Hudba je ovšem ze zcela jiné doby i místa (mimo jiné Sinatrova My Way) – jako by měla navodit určitý přesun těžiště k novému výkladu: nač si právě dnes zanášet hlavu zbytečnými problémy. Bůh sem, Bůh tam.
Nevím, má-li se jednat o charakteristiku dnešní zploštělé doby, nebo režisérovu polemiku s Dostojevským, ale řekl bych, že to první. Starý Karamazov ztělesňující ďábla z Ivanových přízračných vizí nás nakonec vítá v pekle, kontaktuje diváky a porůznu tlachá jako konferenciér. V závěru všechny postavy nezávazně poskakují a natřásají se v rytmu hudby. Chtějí se ujistit: je nás víc, nebudeme se bát nicoty nic? Jako kdyby její nepříjemný mrazivý dech šlo přebít nezávaznou prázdnotou barového parketu.
Činoherní klub, Praha – F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi. Volně podle dramatizace Evalda Schorma (v překladu Prokopa Voskovce) upravili Zuzana Šajgalíková a Martin Čičvák. Scéna Hand Hoffer. Hudba Ivan Acher. Psáno z reprízy 30. března 2015.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou