Vydání: 2010/43 Antonín Koniáš, 21.10.2010, Autor: Jaroslav Šebek

Poslední film Juraje Herze měl o reklamu postaráno ještě dřív, než byly dotočeny poslední záběry. Zájem i kontroverze budila jednak režisérova avizovaná snaha ukázat v syrové podobě česko-německé vztahy od Mnichova až po divoký odsun a jednak námět vycházející ze skutečné události.

Scénář se totiž inspiroval vraždou německého mlynáře Habermanna ze severo­moravského Bludova, který se stal hned v prvních dnech po osvobození obětí poválečného vyřizování účtů. Ruku vraha tehdy vedly podle svědků tragédie přízemní pohnutky, když se chtěl Habermannovi pomstít za to, že ho obehrával v kartách. Aktuální nádech navíc očekávané filmové premiéře dodaly i nedávno zveřejněné informace o nalezení hromadného hrobu s ostatky několika Němců zavražděných těsně po skončení války na Jihlavsku. Podobné poválečné zločiny vůči německému obyvatelstvu jen dokumentují, jak snadno se dokáže zapomenout na zbytky lidskosti a místo zákona nastolit vládu násilí a bezpráví. Je proto třeba si i dnes klást otázky, proč k takovým hrůzám muselo dojít.

Nenaplněné ambice

Téma filmu je tedy zajímavé a vzhledem k tomu, že zůstávalo dlouhou dobu tabu, nabízelo se jako silné sdělení diváku i jako pokus o očištění naší historické paměti. Myslím si však, že tyto ambice zůstaly v půli cesty a že film mohl nabídnout mnohem více, než se nakonec dostalo na plátno. Působivý motiv pro filmové ztvárnění skýtaly – vedle scén divokého odsunu – například události obsazení pohraničí na podzim 1938, které jsou však ve filmu zoufale popisné. Mnohé filmové zápletky vypadají až příliš vyumělkovaně a některé z nich naprosto nevěrohodně. Němci a Češi sice po obsazení Sudet cvičí svorně v Sokole, nedozvíme se ale, že spolek byl ještě před vznikem druhé světové války zakázán nacisty. Naprosto na vratkých nohách stojí i zatajený židovský původ Habermannovy manželky, který se projeví až v samém závěru války (za přispění českého udavače). Režisér Herz navíc do filmu dost nelogicky zamontoval rovinu církevní kolaborace s nacisty, kterou představuje místní kněz. Ten se názorově vůbec neprojevuje a ve filmu jen křtí a oddává, ale z ničeho nic nabídne místnímu esesákovi možnost útěku do Argentiny prostřednictvím sítě pronacistického biskupa Hudala (přitom skutečný bludovský farář byl za odbojovou činnost gestapem zatčen a v posledních dnech války zahynul v Terezíně). Příběh působí jako celek příliš prkenně a přes celou řadu vypjatých scén mu schází dramatičtější náboj. Film tedy nenabízí žádné větší překvapení ve vývoji děje ani v motivaci a charakterech jednotlivých hrdinů. Celé drama tak bez fantazie směřuje k očekávané katastrofě. Jeho úroveň zvedá výborný herecký výkon Karla Rodena (je ovšem škoda, že ve filmu nedostal větší prostor). Výkony jeho německých kolegů jsou ve srovnání s ním hodně bezkrevné a jejich postavy svoje pasáže spíše odříkají, než zahrají. Výsledek, plný klišé a dramaturgických chyb, tedy k otevření solidní debaty o vyrovnání s minulostí příliš nepřispěje a jedná se podle mého názoru o umělecké šlápnutí vedle – na rozdíl od filmů, které neměly sice reálný námět, ale podávají silný příběh (jako jsou třeba filmy na námět Vladimíra Körnera – Krev zmizelého nebo Adelheid).