Katolíci mezi křížem a národem

V brněnském nakladatelství CDK vyšla pozoruhodná monografie, která je vůbec prvním českým pokusem shrnout dějiny sudetoněmeckého politického katolicismu v meziválečném Československu. Autorem knihy Mezi křížem a národem je historik a publicista Jaroslav Šebek.

Když se v českém prostředí řekne „sudetští Němci“, tak hned naskočí jméno Kondráda Henleina. Co naskočí historikovi?
Hodnocení působení německého obyvatelstva v českých zemích je mnohem složitější, než aby se dalo zredukovat pouze na osobu jednoho politika, který navíc procházel různými etapami názorového vývoje. V českém veřejném povědomí je Henlein zafixován především jako vůdce „páté kolony“, která se podílela na rozbití Československa na podzim 1938, kdy už byl plně pod vlivem nacistické ideologie. Málo se ale ví o inspiracích, které získával z učení rakouského filozofa Othmara Spanna, jenž sice zastával kritické postoje k demokratickému uspořádání, ale postupně se dostal do konfliktu s Hitlerovým světonázorem. V této fázi Henlein také usiloval i o spolupráci s církevními kruhy. A pokud se podíváme na česko-německé soužití jako celek, zjistíme, že bylo velmi dynamické a komplikované. V průběhu první republiky kolísalo od bouřlivých počátků po roce 1918 přes hledání kompromisní dohody až po postupné ztroskotání vzájemného vztahu na konci 30. let.

Ve své knize se soustřeďujete na prostředí sudetoněmeckého katolicismu. Čím bylo tak zvláštní?
V německém katolickém prostředí se začaly šířit snahy o obnovu duchovního života, a to mnohem dřív než mezi českými katolíky. Současně však složitě hledalo vztah k československému státu, který mnozí Němci odmítali přijmout za vlastní. Z tohoto důvodu šlo úsilí o vzrůst duchovního života ruku v ruce se snahou o posílení německého národního sebevědomí.
Uvnitř německého politického katolicismu se ale dají najít obě dvě polohy vztahu Němců k Československé republice. Například uvnitř křesťansko-sociální strany od počátku existovala poměrně silná skupina, jež kritizovala státní politiku, přičemž československé vládě vytýkala zejména údajné znevýhodňování Němců ve státní službě a ve školství. Vedle toho se však uvnitř strany zformovalo křídlo, jež podporovalo rozvoj česko-německého politického dialogu. A tyto dvě frakce spolu soupeřily o stranický vliv.

Vedle politických stran hrály za první republiky významnou roli i spolky. Jak tomu bylo mezi německými katolíky?
Právě členové spolků, zejména orientovaných na práci s mládeží, se významně podíleli na hnutí náboženské a liturgické obnovy a stáli i v popředí farních aktivit. Z těchto řad vyrostla také řada vynikajících kněží a řeholníků. Zejména ve 30. letech však příslušníci spolků nezůstali ani stranou aktuálních společenských debat. Velká diskuse se vedla především kolem otázky součinnosti s nacionálním táborem a později s Henleinovým hnutím. Zastánci spolupráce argumentovali hlavně tím, že bude sloužit k překonání politických a názorových bariér, aby i nevěřící lidé našli cestu ke křesťanství a k Bohu. Poněkud však podcenili politická rizika takové kooperace, jež nakonec vedla k ovládnutí německé politické scény jedinou stranou.

Nakolik byly u českých Němců přítomny tehdejší antidemokratické nálady i v řadách duchovenstva?
Meziválečná krize demokracie se odrazila také ve vývoji evropského katolicismu, české země nevyjímaje. Část katolických kruhů se přiklonila k podpoře autoritativních hnutí, protože od nich očekávala podporu v zápase o zachování morálky a křesťanských hodnot. Němečtí katolíci přitom získávali inspirace zejména ze sousedního Německa a Rakouska, kde převládaly kritické nálady proti demokracii jak mezi laiky, tak i mezi duchovními, kteří se mimo jiné hlásili i k takzvané říšské ideji, tedy k obnově ideje velké říše ve střední Evropě. Ta měla sloužit jako obrana před „bezbožeckým světem“. Na základě této myšlenky však bohužel někteří kněží budovali mosty i k nacistické ideologii.