Když se Svatá Hora ocitla v plamenech...

Minulou neděli to bylo právě třicet let ode dne, kdy se mnoha lidem v Čechách i na Moravě zastavilo srdce při zprávě, že se Svatá Hora ocitla v plamenech. Jak požár vznikl, zůstane zřejmě navždy zahaleno závojem pochybností, které nahlodávají oficiální verzi.

Podle ní vznikl požár ve čtvrtek 27. dubna 1978 po druhé hodině odpolední. Jako příčinu ohně uvádějí policejní a hasičské zprávy hru čtyř dětí ve věku 9–16 let, které zapálily táborák u tehdy zdevastovaných svatohorských schodů, odkud se pak oheň rozšířil. Podle očitých svědků se však v okolí Svaté Hory pohybovaly už týden před požárem podezřelé osoby. „Oheň se na střechy dostal tak, že prohořelo šestipatrové lešení, pokryté ztvrdlou cementovou krustou. Zdá se, že bez pomoci hořlavé látky by k požáru nemělo dojít. Já sám si pamatuji, že jsem jako dítě zaslechl, že Svatá Hora měla být úmyslně podpálena, po požáru na dlouhá léta uzavřena a nakonec se měla stát muzeem baroka,“ vzpomíná současný svatohorský farář P. Stanislav Přibyl.

„MARIA, POMOZ!“
„Šel jsem si připravovat kázání na odpolední mši svatou. Když tu někdo zvoní u vrat, že prý Svatá Hora hoří. Nefungoval telefon, takže to nemohl nikdo z Příbrami zavolat. Mezitím někdo volal hasiče, kteří se ale nemohli dostat do dvora skrz úzký vjezd,“ vzpomíná jeden z někdejších svatohorských kaplanů P. Petr Jandera.
Během jediné hodiny byly střechy severní části areálu v plamenech, které už olizovaly i baziliku. „Když jsem tu hrůzu viděl, šla mi hlavou jen střelná modlitba ,Maria, pomoz!‘ Běželi jsme nad ambit s hasicími přístroji. Viděli jsme rozžhavené trámy nad námi – museli jsme to vzdát. Hrozilo, že bychom se odtamtud nedostali,“ vzpomíná další z pamětníků P. Ivan Kudláček: „Viděli jsme pak už jen z dálky, jak se střecha sklání a propadá se do našich bytů. “

Současné požární zabezpečení Svaté Hory
Svatá Hora je národní kulturní památka a z hlediska požárního zabezpečení musí být zajištěna v souladu s nařízením Středočeského kraje č. 3/2002. Kontrola provedená nedávným hasičským záchranným sborem Středočeského kraje ověřila stav zabezpečení požární ochrany s následujícím závěrem: Ve spodním podlaží ambitů se nachází požární nádrž o objemu 60 m3 vody. V těsné blízkosti je malá motorová stříkačka. Jednotlivé prostory jsou vybaveny ručními hasicími přístroji. Pro objekt byl stanoven požární preventista a požární preventivní hlídka. Byly zpracovány potřebné doklady (požární směrnice pro objekt, požární a evakuační řády, řád ohlašování požáru). Provádí se pravidelné kontroly vybavení a pravidelné školení zaměstnanců, vedoucích pracovníků a členů požární hlídky. Velkým problémem, vzhledem k výškové poloze Svaté Hory, zůstává nedostatečný tlak v hydrantech požárního vodovodu a malý tlak ve vodovodní síti. Účinný zásah v případě požáru je tak závislý na dovozu hasicí vody.
(red)

VĚŽ DOUTNAlA JEŠTĚ DRUHÝ DEN
Požár se podařilo zlikvidovat (viz rámeček Hasiči až z Kolína). Shořely kompletně střechy severního ambitu a obytné části. Poškozeny byly Mníšecká a Plzeňská kaple, které naštěstí od 60. let pokrýval měděný plech, jež ohni bránil.
„V noci v jedenáct hodin nám ale znovu volali z Příbrami, že doutná hodinová věž. Modlili jsme se růženec a najednou se otočil vítr a začalo pršet. Měli jsme velikou radost. Tahle událost by mohla být vymalovaná v ambitech mezi vyobrazeními různých svatohorských zázraků,“ vzpomíná P. Kudláček. Hodinová věž nevydržela. Podle pamětníků stála ještě dva dny jako přízrak nad spáleništěm. Hodiny prý bily i uprostřed plamenů, jakoby volaly o pomoc. Věž byla stržena až v sobotu 29. dubna do dvora.
Během požáru pomáhali i vojáci. Bylo totiž nutné stěhovat knihovnu dál od plamenů, jelikož hořela střecha i nad ní a hrozilo propadnutí stropů. „První noc jsme spali v jídelně, kam ještě druhý den protékala voda,“ říká P. Jandera.

HASIČI AŽ Z KOLÍNA
Při požáru zasahovalo 330 hasičů ze 46 jednotek. Podařilo se jim objekty uhasit navzdory zpočátku chaotickým podmínkám (nedostatek vody, podivuhodná „asistence“ policistů v civilu). Velkou snahu a odvahu projevili požárníci z Třebska. „Vysekali díru ve střeše baziliky, nosili kýble s vodou nahoru na baziliku, hasili již vznikající oheň. Díky jejich preventivnímu zásahu neshořela Svatá Hora celá a nebyl především poškozen chrám,“ vysvětluje P. Stanislav Přibyl. Statečnost prokázal i redemptorista Dominik Fiala, který byl v té době na Svaté Hoře kostelníkem. Ten zajistil milostnou sošku Panny Marie a i on se snažil zabránit rozšíření požáru na baziliku.
(red)

ZÁZRAČNÁ OBNOVA
Svatá Hora byla uzavřena jen pár dní. Okamžitě bylo nutné zakrýt trosky plachtami, aby do objektů nepršelo. Začalo se s opravami. „Bylo to v době, kdy nebylo možné sehnat vůbec žádný materiál. Práce postupovaly tak rychle jen díky vlivu a konexím tehdejšího duchovního správce,“ připomíná P. Přibyl. Bylo zapotřebí obrovských trámů – dlouhých dvacet metrů s průměrem 20 x 30 centimetrů, které se podařilo získat. Do obnovy se s vervou pustili nejen tesaři, ale také spousty brigádníků.
Kromě střešních konstrukcí byly poničeny především klenby a jejich výzdoba. Při hašení protékala zdivem voda a prudké změny teplot způsobily rozpukání zdiva. Malby v severním ambitu byly sejmuty na gázu a pod nimi opravena omítka. Později byly znovu nalepeny na své místo a restaurovány. Klenba chodby v rezidenci byla podložena trámy a zpevněna, ale část se přesto zřítila. „Pro mě to byl nejkrásnější rok mého kněžského působení. Mnoho lidí si totiž o neštěstí přečetlo v novinách. Přicházeli sem lidé po padesáti letech ke svaté zpovědi, nosili děti ke křtům, byla tu spousta svateb. Poznal jsem ve zpovědnici, že přísloví ,všechno zlé pro něco dobré‘ je pravdivé. Požár zkrátka přilákal spousty lidí,“ ohlíží se P. Kudláček.
Vše podstatné bylo obnoveno do roku 1982, kdy se oslavovalo 250. výročí korunovace. Stopy požáru se však podařilo zahladit až v roce 2003, kdy byly kardinálem Miloslavem Vlkem požehnány obnovené nástropní malby v severním ambitu.